Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. František Bublan (* 1951)

• narozen 13. ledna 1951 v Třebíči

• v roce 1969 organizoval demonstraci třebíčských středoškoláků k poctě Jana Palacha

• v roce 1969 nastoupil studia Vysoké školy zemědělské v Brně

• v roce 1971 přestoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích

• v letech 1976–1978 působil v duchovní správě v Mikulově a Břeclavi

• v roce 1977 podepsal Chartu 77

• v roce 1978 byl zbaven státního souhlasu k duchovenské službě

• v letech 1979–1990 pracoval jako řidič

• od roku 1991–1997 služba v FBIS (později BIS)

• v roce 2001 jmenován ředitelem civilní rozvědky (ÚZSI)

• v letech 2004–2006 zastával pozici ministra vnitra

• v letech 2006–2018 byl poslancem, později senátorem za ČSSD

• v roce 2019 zvolen členem Rady ÚSTR

Životní cestu Františka Bublana zásadním způsobem ovlivnila zkušenost „osmašedesátého“ a následná plíživá normalizace. Právě tehdy se, jako dvacetiletý student, rozhodl zasvětit svůj život službě společnosti. Nejprve jako kněz, rebel a chartista, později v tajných službách nebo jako poslanec, senátor či ministr.

Obyčejní, ale skvělí lidé

František Bublan se narodil 13. ledna 1951 v Třebíči manželům Františku Bublanovi a Ludmile, rozené Kalinové. Tatínek byl třebíčským rodákem. Po válce se učil na zubního laboranta, učení však musel ukončit po únoru 1948, kdy se jeho živnostnická rodina dostala do existenčních problémů. Maminka pocházela z obce Svatoslav u Velkého Meziříčí. Do její mysli se hluboce zapsaly události konce války, kdy byla ve svém domově svědkem intenzivních bojů a úmrtí mnoha ruských i německých vojáků. Rodiče celý svůj život pracovali v dělnických profesích, „byli to obyčejní, ale skvělí lidé“.

Hezké vzpomínky má pamětník také na svého dědečka z maminčiny strany. Za první republiky sloužil u vojenského letectva a po odchodu z armády provozoval holičství. Jeho velkou zálibou byla výroba všemožných kosmetických přípravků, s nimiž také úspěšně obchodoval. V tom období, inspirován dědečkovým světem, se pamětník toužil stát chemikem.

Měl jsem to dáno v rodině, že s tím systémem nebudu souznít

Své děti, Františka a mladší Ludmilu, rodiče vychovávali v katolické víře. O nedělích pamětník ministroval v kostele a ve škole navštěvoval hodiny náboženství, přestože to rodičům starostlivá soudružka učitelka rozmlouvala. Z třebíčských farářů nejraději vzpomíná na Václava Kuthana, bývalého mukla, jenž vypomáhal v místní bazilice a svou osobností oslovoval mnohé věřící. „To byl kněz na svém místě. Tím, že hodně prožil, tak mu to asi hodně dalo,“ vzpomíná pamětník.

Silně formující vliv mělo na pamětníka také jeho členství v turistickém oddíle, jenž byl pod vedením pamětníkova strýce Josefa „Rikitana“ Bublana de facto tajným oddílem skautským. „Můj strýc tam vychoval generaci následovníků. Po revoluci dostal za tuto činnost čestné občanství města Třebíče.“ Rodinná knihovna obsahovala foglarovky a skautskou literaturu, která byla skutečným pokladem nejen pro pamětníka, ale pro všechny jeho kamarády, kteří si knihy chodili půjčovat.

Chytlo mě to a ovlivnilo na celý další život

Politické uvolnění ve společnosti, které přišlo s pražským jarem, prožíval jako student třebíčského gymnázia velmi intenzivně. „Nadšení osmašedesátého bylo velké, nikdo nepřemýšlel, jestli bude kapitalismus nebo socialismus, toužili jsme po životě bez špehování, kádrování, donášení a po lidském přístupu.“ Srpnová okupace pak byla šokem, která ho ovlivnila na celý další život. „Nejhorší je, že nás zlomili, že jsme se nechali zlomit a zase se to přiklánělo k těm starým kolejím.“ V den pohřbu Jana Palacha zorganizoval se svou spolužačkou manifestaci třebíčských středoškoláků, zakončenou bohoslužbou v bazilice. Akce byla odměněna důtkou ředitele.

Mezi profesory gymnázia, na které s vděčností vzpomíná, patří učitel češtiny a dějepisu, básník a spisovatel Ladislav Novák, jenž v osmašedesátém zahodil oficiální školní osnovy a seznamoval své studenty s dílem Jakuba Demla a Jana Zahradníčka, a mladá ruštinářka, která projevovala velké pochopení k nechuti studentů učit se jazyk okupantů.

Období gymnaziálních studií pamětník zasvětil „královně všech sportů“, lehké atletice. Opatřil si osobního trenéra, podstupoval dvoufázový tréning a dlouho živil sen o kariéře profesionálního běžce. Konkurence na tělovýchovné fakultě však byla silná a čerstvý maturant nakonec nastoupil na Vysokou školu zemědělskou v Brně.

Dát jim smysl života

Zkušenost „osmašedesátého“ a plíživá normalizace společnosti ho po dvou letech studia přivedly k rozhodnutí stát se knězem. „Zkusím tu teologii a třeba budu mít možnost lidi oslovit zase jinak, dát jim smysl života, aby se neuchylovali k těm zahrádkám a chatám,“ uvažoval tehdy dvacetiletý student.

Když v roce 1971 nastupoval do semináře, Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta, kterou komunisté vyčlenili z Univerzity Karlovy a přesunuli do severočeských Litoměřic, byla již znormalizována. Personální obsazení opět řídila strana, která progresivní a nespolupracující pedagogy odstranila. Kvalitní náboženskou literaturu si bohoslovci opatřovali překladem a přepisem cizojazyčné literatury, kterou tajně převáželi přes státní hranice. Skupina bohoslovců, mezi něž patřil i pamětník, si své obzory rozšiřovala také účastí na tajných bytových seminářích v bytě u Ivana Medka, jehož syn Jan byl jedním z pamětníkových spolužáků. Mezi jemu blízké spolužáky patřili Václav Malý, Karel Satoria, Stanislav Kovář, Karel Sádlo, Josef Kajnek, Zdeněk Kratochvíl a František Hochman.

Po kněžském svěcení v roce 1976 byl ustanoven kaplanem v Mikulově, do jedné z pohraničních farností, kam byli umisťováni kněží, které komunistický režim považoval za sobě nebezpečné. Mladý kaplan hledal cesty, jak lidi oslovit, svá kázání koncipoval tak, aby odpovídala na současnou situaci ve společnosti a farníci na jeho slova slyšeli.

Já jsem v tu chvíli věděl, že nemám co ztratit

Netrvalo dlouho a pamětníka navštívili soudruzi ze Státní bezpečnosti (StB), kteří „jeli zrovna kolem“. Vyptávali se, jak je ve farnosti spokojen, a naznačili, že by mohl jít do něčeho lepšího. Jejich lákavou nabídku odmítl. Pamětník zaregistroval, jak nečekaná návštěva StB silně rozrušila jeho faráře, bývalého mukla, kanovníka Vladimíra Nováčka. „Úplně se mu rozklepaly ruce, zkrátka se mu to všechno nějak vybavilo, a tak ho to zasáhlo.“

Přestože byl službou v Mikulově a v Břeclavi, kde dlouhodobě zastupoval nemocného faráře, značně vytížen, udržoval kontakty se svými přáteli, Václavem Malým, Ivanem Medkem a Janem Litomiským, jenž ho seznámil se zněním Charty 77, k níž se pamětník přihlásil svým podpisem v květnu roku 1977.

To byl nepochybně další z důvodů, aby se Státní bezpečnost nepoddajného oblíbeného kněze co nejdříve zbavila. Záminkou k tomu se stal černý prapor vyvěšený na břeclavské faře den před desátým výročím okupace. Když ho pamětník, přes opakované výzvy církevního tajemníka, odmítal sundat, provedla u něj StB důkladnou domovní prohlídku, kterou následovala obžaloba z neuposlechnutí výzvy veřejného činitele a ztráta státního souhlasu pro výkon duchovenské služby.

Sled těchto událostí nebyl pro pamětníka překvapením, už delší dobu věděl, že je sledován, a kamerou byl monitorován také vchod na faru. Státní bezpečnost pravděpodobně očekávala, že kořist domovní prohlídky bude bohatší a umožní obvinit pamětníka ze závažnějších činů. Texty Charty 77, dobře ukryté v kostelním prádle, však neobjevila. Následovala řada výslechů, při kterých se klasicky střídali „hodný a zlý“ vyšetřující. „Ten hodný si třeba nastudoval dokumenty II. vatikánského koncilu, a teď mě z toho zkoušel. Snažil se navodit, že má o to zájem, čekal, co budu na to říkat. Bylo to někdy až komické. Ale k nějakému násilí nikdy nedošlo,“ vzpomíná pamětník na nelehké životní období.

Já vás beru

Rodiče, kteří se o podpisu Charty a ztrátě státního souhlasu dozvěděli ze zahraničního vysílání, měli o syna obavy, ale chápali ho. Naopak velkým zklamáním byl postoj kapitulního vikáře Horkého, který se – ve strachu z možných následků – od svého kněze prakticky distancoval. Nečekané a důležité podpory se mu pak dostalo ze zahraničí, když po zveřejnění jeho příběhu v jednom z křesťanských časopisů obdržel od neznámých lidí stovky pozdravných a podpůrných dopisů a pohledů. „Bylo toho skutečně velké množství, třeba pošťačka přinesla deset patnáct takových pohledů a vždycky se divila, co se děje,“ doplňuje s vděčností pamětník.

V obtížné situaci mu bydlení pomohl najít Jaroslav Šabata, ale těžší to bylo s prací. Po bezpočtu odmítnutí ji našel u dopravy podniku Potraviny, kde ho vedoucí, komunista a bývalý lampasák, přijal se slovy: „Já vás beru, tady se rozkrádalo, a vy krást nebudete.“ S rázovitým vedoucím se spřátelil a později – na jeho výslovné přání – mu promlouval na pohřbu. Ve smuteční síni, plné komunistických činovníků a vojáků, promluvil jako zástupce ROH, ale hovořil jako katolický kněz, což způsobilo v řadách smutečních hostů velké zděšení. „Mělo to ještě jeden dopad. Rozkřiklo se to a já jsem potom mluvil ještě na několika jiných pohřbech,“ vzpomíná s úsměvem pamětník.

V roce 1979, v čase, kdy normalizace byla v plném proudu a změny ve společnosti v nedohlednu, už svou budoucnost ve službách církve neviděl. Oženil se a založil rodinu, která svůj domov našla v zakoupeném domku ve Veverské Bítýšce. Vůči komunistickému režimu však stále zůstával rebelem. Dále se setkával s přáteli chartisty, spolupracoval s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a aktivně se podílel na šíření „závadné“ literatury. Státní bezpečnost na pamětníka také nezapomínala, v den významných výročí dostával preventivní „domácí vězení“ a na výslechy si zvala i pamětníkovu ženu Věru. 

Ta společnost už byla zcela jinde

Když v polovině 80. let získal práci řidiče sanitky v tišnovské nemocnici, právě začínala „perestrojka“. „Při noční službě se mnou lékaři rádi jezdili, protože jsme vždy probrali politiku a vše možné. Nenašel jsem nikoho, kdo by se se mnou bál promluvit. To už jsem cítil, že ta společnost už byla zcela jinde, že ten strach už není tak velký.“

Listopadové události roku 1989 prožíval na demonstracích v Brně a Tišnově. Zvláště silně se do jeho mysli vepsal okamžik, kdy při cestě z brněnského nádraží na náměstí Svobody lidé došli k policejním zábranám: „A teď jsem v jeden okamžik slyšel, jak jim do té vysílačky někdo říkal: ,Pusťte to dál!‘ Tak oni to pustili… Mně to zůstalo jako ten moment – teď se to zlomilo definitivně, zkrátka už to zabalili!“ Na manifestaci v Tišnově dorazil s kolegy za velkého houkání v sanitkách vyzdobených vlajkami. „Potom se dělaly projevy z tišnovské radnice, tak mě tam také vystrčili na pár slov,“ dodává pamětník.

Jsem na to hrdý, i když to v těch médiích tak nezaznělo

Po sametové revoluci nastoupil službu u FBIS (později BIS) a od roku 2001 byl pověřen vedením civilní rozvědky (Úřadu pro zahraniční styky a informace). Práce pro společnost v tajných službách pamětníka bavila a vzpomíná na ni rád také díky dobrému týmu. 

V letech 2004–2006 zastával ve vládě pod předsednictvím ČSSD úřad ministra vnitra. Na to období vzpomíná jako na nesmírně vytěžující a hektické, neboť se blížil vstup ČR do Schengenského prostoru. „Když na to vzpomínám, co jsem tam udělal, tak to byla ta příprava. Potom ten můj následník v dalším roce jenom sklidil smetanu, že jsme byli přijati. Ale všechna ta jednání, průběh naplňování podmínek, tak to jsem si tam musel odpracovat sám. Jsem na to hrdý, i když to v těch médiích tak nezaznělo, protože to novináře zas tak nezajímalo.“

Přestože do žádné politické strany nikdy nevstoupil, ČSSD mu byla blízká pro svou sociální politiku, v níž poznával některé myšlenky papežských sociálních encyklik. V rámci této strany se angažoval při zakládání křesťansko-sociální platformy, která se však u členské základny nesetkala s velkým pochopením. Za sociální demokracii byl v roce 2006 zvolen nejprve do poslanecké sněmovny a v roce 2012 do Senátu, kde zastával funkci předsedy zahraničního výboru. Podle pamětníkových slov byla jeho práce spojena s poznáváním jiného světa, zvyklostí a lidí, „což člověka vede k větší pokoře a toleranci, kterou postrádáme, protože žijeme na malém místě.“

V roce 2019 byl zvolen členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.