Jan Břinek

* 1933

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Tak potom zážitek z tý okupace – no zatemnění, to bylo teda šílený. Když bylo pod mrakem, tak to nebylo vidět teda na krok, poněvadž všude chodily kontroly, jestli někde neprosvítá světlo, to muselo bejt vopravdu perfekt zatemněný. No a tady na sloupě, to mám taky v těch dějinách, byl čtverec fosforovej, poněvadž to byl chodník a tam ten zasahoval do chodníku, ta zídka, a tam byl namalovanej čtverec, no je to snad tři roky, co ho zrušili, ten sloupek.“

  • „Tak mě hned šoupli do haly, kde se montovaly letadla. Ale to už se dělaly MIGy. To už se dělaly MIGy, měli jsme tam prototyp MIGa jednoho, to si pamatuju, toho přivezli a toho měli pod plachtou, aby lidi neviděli, poněvadž byly vyškrtaný všecky nejty červenejma křížkama, který byly špatně. A ten byl celej počmáranej červeně, tak byl pod plachtou. Zase ze škol tam chodily studentky, který překreslovaly výkresy. Ty výkresy byly hrozný, co na ta letadla byly, no a já s konstruktérama jsem dělal vždycky na jednom kuse.“

  • „První setkání s Rusama bylo tady v hospodě na zahradě, kdy přijeli, ale to byli takový Mongolci nebo co, s koňma a s vozejčkama, umaštěný, měli tam kuchyňku, my jako malý děti jsme tam chodili bosi a oni si mysleli, že máme hlad, tak mi dali nějaký tři karbanátky do novin a já to přines domů, máma k tomu čuchla a vyhodila to. No a jinak nevím, jestli byl hlad, no byly potravinový lístky, takže každej to základní si moh koupit. My jsme měli ještě to štěstí, že otec pocházel z venkova, z Moravskejch Budějovic a že tam měl tři bratry, který měli statky všicky. To byla vesnice Domanín a ovládali to tam ty Břinkovi. Tak tam jednou na čtrnáct dní jel a vždycky s kufrem jídla se vracel zpátky. Musel vystupovat v Kyjích, poněvadž kdyby jel na Harfu, tak to byly kontroly a přes kopec s tim chodil sem. Takže my jsme měli mouku, vajíčka, všecko, chleba, voni si tam pekli pětikilový bochníky, bílej takovej, krásnej.“

  • „Na válku si pamatuju dobře. Hlavně si pamatuju poslední záběry, to už bylo v březnu, kdy tady lítali ty kotláři na to letiště a my byli jako sestřenice a další děti na kopci, tam jsme si hráli prší a voni nad námi začli přelítávat. Tam byly vykácený stromky tenkrát, všechno se spálilo, páč akáty hořej syrový, a oni lítali, já řikám, tak deset metrů, ale nám se zdálo, že jsou těsně nad námi, to jsme se museli vohnout, ale nad námi začli střílet a takovej rachot, poněvadž voni lítali ve čtyrech vedle sebe, takovej rachot jsem nezažil a to je vopravdu zážitek. Pak jsem přiběh domu a už jsem nikam nesměl. Další zážitek jsem měl, že aniž by byl nějakej nálet, aniž by houkali, tak najednou jsem slyšel hroznej rachot, tak jsem vylez na dvorek a najednou jsem viděl, jak padá dvoumotorovej bombardér dolu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 31.03.2025

    (audio)
    délka: 01:48:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když začali bourat Poděbradskou, nikdo to nefotografoval a mně to přišlo škoda

Jan Břinek, sedmnáctiletý skaut
Jan Břinek, sedmnáctiletý skaut
zdroj: Archiv Pamětníka

Život Jana Břinka se od malička točil kolem letadel. Narodil se 7. srpna 1933 v Praze Hloubětíně do rodiny šoféra a dělníka desinsekční a deratizační firmy Jana Břinka a jeho ženy Anny Břinkové, domácí švadleny. Už od malička za války s kluky okukovali německá letadla a po náletu na květnou neděli 25. března 1945 rozebírali letecké vraky. Po roce 1948 nastoupil pamětník do učení na strojního zámečníka v leteckém průmyslu a od roku 1952 pracoval ve strojovně v Aeru Vysočany. Také na vojenské službě se dostal k protiletadlové jednotce a začal vyřezávat modely letadel. Po vojně se vrátil do Aera Vodochody, kde se postupně měnil výrobní program z letadel na rozvodny, až nakonec výroba v Aeru skončila a Jan Břinek přešel jako údržbář do učňovského střediska. Od dvaašedesátého roku začal pořizovat fotodokumentaci před demolicí starého Hloubětína a začal psát Hloubětínskou kroniku. V letech 1970-1993 pracoval jako člen obslužné čety na Úřadě vlády. Po odchodu na odpočinek pokračoval v psaní kroniky až do roku 2021 a jako člen Klubu betlémářů vyřezal na padesát betlémů. V roce 2025 žil v Praze Hloubětíně.