Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Břinek (* 1933)

• narodil se 7. srpna 1933 v Praze Hloubětíně

• otec Jan Břinek pracoval jako šofér a dělník u deratizační firmy

• matka Anna Břinková byla domácí švadlena

• vyučil se strojním zámečníkem v leteckém průmyslu

• v roce 1952 nastoupil do Aera Vysočany

• v roce 1962 začal fotografovat Hloubětín před demolicí a psát kroniku

• v letech 1970 – 1993 pracoval v obslužné četě na Úřadu vlády

• do roku 2021 psal Hloubětínskou kroniku

• v roce 2025 žil v Praze

Nebýt Jana Břinka, dnes už bychom nevěděli, jak kdysi vypadal starý Hloubětín. Na začátku šedesátých let těsně před rozsáhlou asanací budov kolem Poděbradské ulice začal pořizovat snímky všech domů odsouzených k demolici. Tehdy se zrodila Hloubětínská kronika, kterou pamětník psal až do svých osmaosmdesáti let. Dnes je uložená v Archivu hlavního města Prahy a představuje cenné svědectví doby.

Německá letadla v bažantnici nikdo nehlídal

Hloubětínský kronikář Jan Břinek prožil celý život v části Hloubětína, které se říká V chaloupkách. Narodil se 7. srpna 1933 domácí švadleně Anně Břinkové  a Janu Břinkovi, řidiči a dělníkovi rodinné desinsekční firmy Pacovský. Zatímco maminka doma šila zástěry, malý Jan za války jezdíval o prázdninách s tatínkem „odhmyzovat“ a občas měli i nějakou malou výhodu. Třeba když dostali práci v továrně na cukrovinky, přivezli si čokoládu nebo burské oříšky. „Nikdo nás nekontroloval, báli se, protože auto bylo plné jedů,“ začíná vyprávět o svém dětství pamětník. Děti chodily do staré školy, kde ještě psaly křídou na břidlicové tabulky. V Hloubětíně sice postavili školu novou, ale Němci ji zabrali a zřídili v ní lazaret, a tak se na konci války děti učily po hospodách nebo v kině. Hlad Břinkovi neměli, protože jednou za dva týdny vozil tatínek jídlo od příbuzných z venkova. „Musel vždycky vystupovat v Kyjích, na Harfě už byly kontroly,“ říká Jan Břinek.

Pamětník vypráví, jak vypadal každodenní život za války - zatemnění bylo běžné: „Když bylo pod mrakem, nebylo vidět na krok. Nedaleko byl sloupek a na něm fosforem namalovaný čtverec, ten trochu svítil, aby chodci viděli na cestu. A auta svítila jen takovým průzorem.“ Na půdách měli všichni háky a pytle s pískem pro případ požáru, okna byla křížem zalepená proti vysklení. „Ale na Chaloupkách Němci nechodili,“ vzpomíná Jan Břinek, “zato v hloubětínském zámečku internovali slabomyslné a v dnešní hloubětínské vozovně byla ubytovna Wehrmachtu, vojáci cvičili na kopci.“ Tehdy se také probudil pamětníkův zájem o letadla. Němci je měli schovaná v nedaleké bažantnici, nikdo je nehlídal a kluci je tak mohli nerušeně okukovat.

Lidé vraky rozebrali do posledního šroubku

Pamětník si hrával s dětmi na vršku, kde na konci války pozorovali americké kotláře létat nízko nad zemí. Piloti občas mávali ženským nebo dětem. 16. dubna 1945 se odehrál koncentrovaný úder amerických hloubkařů na letištní síť v Čechách, kterého se zúčastnilo šest stíhacích skupin. Zasaženo bylo také Kbelské letiště a dým z hořících letadel bylo vidět z velké dálky[1]. Jan Břinek si také pamatuje, jak okupanti sestřelili jeden bombardér a na nebi se pak houpaly dva malinké padáčky. Letci prý dopadli nedaleko Chaloupek, seděli u cesty a čekali, až si pro ně Němci přijdou.

Na květnou neděli 25. března 1945 došlo k největšímu náletu na letiště ve Kbelích a Letňanech a průmyslové areály ve Vysočanech a Libni. Spojenci vyslali na sedm set bombardérů a necelé tři stovky stíhaček. Břinkovi seděli v předsíni u nosné zdi, všechno se třáslo. „To byl hukot“, vzpomíná pamětník. Lidé pak ještě dlouho z havarovaných letadel vybírali vše, co se dalo nějak zužitkovat. Dospělí vymontovávali rádia nebo řezali pneumatiky na podrážky, děti tahaly barevné kabely na pomlázky, vylamovaly plexisklo, z těsnící bavlny upletla maminka malému Janovi svetr.

Brzy na to, po pražském povstání, kdy hloubětínští před starou hospodou postavili barikádu, dorazili Sověti. Pamětník vzpomíná, že ti první měli asijské rysy, přijeli s koňmi na dřevěném voze a na zahradě u hospody připravovali masové karbanátky. Tři dali malému Janovi. „Maminka k tomu čuchla a vyhodila to,“ směje se Jan Břinek. Protože se po občanech žádalo, aby ubytovali unavené vojáky, nabídla maminka pamětníka dvěma sovětským důstojníkům, že u nich mohou přespat. Nakonec je převeleli, ale ještě stihli Břinkovým i sousedům přinést půlku prasete, mouku, vejce a sádlo, aby společně oslavili konec války.

Modely letadel vyráběl i pro důstojníky

Po skončení základní školy v roce 1948 složil Jan Břinek psychotechnické zkoušky na učební obor drakař – strojní zámečník v leteckém průmyslu. Učil se dobře, a tak skončil studia o půl roku dříve. V roce 1952 nastoupil do strojovny v Aeru Vysočany, kde v učení dělal praxi. Továrna tehdy vyráběla Messerschmitty 109 pro Izrael a dvouplošníky Bückery. Krátce nato musel pamětník na vojnu do Josefova u Jaroměře, kde ho dali k protiletadlovcům. Občas zakreslovali přelety západních letadel a také tam nastoupil do poddůstojnické školy, kde se učili rozeznávat letadla. Ve druhém roce vojny začal Jan Břinek vyřezával modely letadel jako školní pomůcku, ukazoval je vojákům a ti se je podle jeho modelů učili rozlišovat. Zúčastnili se pak rozpoznávací soutěže a jejich tým vyhrál. Nakonec po pamětníkovi chtěli všichni důstojníci, aby jim vyráběl modely letadel jako dekoraci na stoly. Když si v padesátých letech důstojník něco umanul, šlo to zařídit, i přes nedostatek materiálu. Pro dřevo klidně poslali do výrobny klavírů Petroff a pamětník dostal celkem šest dnů volna, aby z pražského Aera přivezl nedostatkové plexisklo.

Na vojně přišel Jan Břinek poprvé do kontaktu s STB. Jeho kolega si  jen den před měnovou reformou koupil motorku a vojenská kontrarozvědka ho podezírala, jestli náhodou o reformě nevěděl. Za pamětníkem už tehdy jezdila jeho budoucí žena Jarmila Charvátová/Břinková, přespávali občas ve vesnici a estébáci na něj zatlačili, že pokud jim nepřinese informace, mohou ho přeložit, aby za ním jeho milá nemohla tak snadno jezdit. Jan Břinek slíbil, že se zeptá, a sdělil pak politrukovi, že kolega nic nevěděl. „Tam jsem něco podepsal,“ říká pamětník, ale už si nepamatuje, co to bylo, a tím to dle něj celé skončilo, už po něm nic dalšího nechtěli.[2]

Sovětský prototyp museli schovat pod plachtu

Po vojně se pamětník vrátil do Aera nejprve do prototypové soustružny, později do nýtovny, až se dostal do dílen, kde se vyráběly MIGy pro Sovětský svaz. Sovětský prototyp musel být schovaný pod plachtou, protože špatně udělané nýty v Aeru označili červenou barvou. „Ten byl celej počmáranej červeně,“ směje se pamětník. V šedesátých letech se letecký program v Aeru rušil a závod přešel na výrobu rozvoden a přerušovačů. Jan Břinek zůstal, protože nechtěl dojíždět. Když zrušili i výrobu rozvoden, vrátil se pamětník jako údržbář do učňovského střediska ČKD v Hloubětíně. V té době také Jan Břinek vstoupil do KSČ. Všichni ve středisku byli straníci a jemu naznačili, že pokud se k nim nedá, nemusel by se syn dostat do učení na elektrikáře. Členství pamětník tajil před manželkou i rodiči, kteří by s tím nesouhlasili. Jeho otec totiž býval členem Národně socialistické strany a na přání matky se Jan Břinek musel ženit v Libni, protože nechtěla, aby jejího syna oddával hloubětínský starosta - komunista.

Na 21. srpen 1968 si pamětník živě vzpomíná. Ráno na ně bouchali, ať si pustí rádio, že republiku obsazují. Vzal fotoaparát, avšak místo na Václavské náměstí zamířil na Černý most, kde pořizoval snímky tanků.[3] Ale jinak byl dle Jana Břinka v Chaloupkách klid a ani na pracovišti se nic významného nedělo. Na začátku dalšího roku jako mnozí jiní vystoupil pamětník ze strany, jak sám říká, s odůvodněním, že politice nerozumí. 

Počátky hloubětínské kroniky

„Začlo to tím, že tady bourali ve dvaašedesátým Poděbradskou ulici a nikdo to nefotografoval. Tak jsem si říkal, že to je škoda,“ vypráví pamětník. Na národním výboru dostal seznam všech čísel popisných a postupně pořídil snímky všech domů. Díky kolegovi z Úřadu vlády, kde nastoupil v roce 1970, se seznámil s vedoucím ústavu Akademie věd Zdeňkem Smetánkou a ten mu sehnal všechny materiály o historii Hloubětína. Později přidal další zdroje a tak začala vznikat Hloubětínská kronika, jejíž originál je dnes uložen v Archivu hlavního města Prahy. 

Na Úřadě vlády pracoval Jan Břinek jako člen obslužné čety. Jejich úkolem bylo mimo jiné vyzvedávání delegací, přeprava kufrů na letiště, stěhování nábytku, někdy prováděli i soukromé práce pro tehdejšího předsedu vlády Lubomíra Štrougala. Ani pamětník ani nikdo z obslužné čety nebyl v KSČ, a tak jim do dílny aspoň přidělili zámečníka - straníka, politiku nicméně neřešili. Na začátku osmdesátých let dostal Jan Břinek novou povinnost – skartování písemností.  Ke skartovačce mu přidali estébáka, který ho měl hlídat. „Byl to takovej starší člověk, on si čet a já skartoval,“ říká pamětník. Příslušník s nimi chodil i na svačinu a poslouchal, o čem se lidé kolem něj baví. Na Jana Břinka vedl spis, kde se lze dočíst, že pamětník „neměl dobrý vztah k současnému zřízení ČSSR.“[4] Jan Břinek o spisu a jeho obsahu nevěděl a ani mu nikdo na Úřadě nic nevytkl.

Kronikář i betlémář

Čas plynul a přišel rok 1989. „Nahoře se hádali,“ říká pamětník, „ale v dílně se o politice moc nemluvilo.“ Hlavní rozdíl poznali muži z obslužné čety na benefitech. Za komunistů, když jeli na letiště, se mohli najíst v salonku, při přesčasech dostali v Kramářově vile večeři nebo jim dali stravenky. „Tak to nám přestalo,“ usmívá se Jan Břinek, „jen když přijel papež, tak jsme dostali nové montérky.“

V devadesátém třetím roce šel Jan Břinek na zasloužený odpočinek. Tím však jeho aktivity neustaly, právě naopak. Stal se členem Klubu betlémářů a začal vyřezávat betlémy z překližky, často na ně používal papírové reklamní tisky z třicátých let. Celkem jich vyrobil přes padesát a všechny je rozdal. Vyrobil také hloubětínský betlém, ten pak několik let vystavovali v nedalekém komunitním centru H55. Ostatně ve stejném centru je trvale k nahlédnutí také kopie jeho kroniky, kterou psal až do roku 2021.

Přestože Jan Břinek už skoro deset let žije sám, opuštěný rozhodně není. V Chaloupkách ho zná každý a sousedé mu pomáhají. „Já žiju spokojeným životem,“ říká pamětník a děkuje za to rodině, která ho adoptovala jako dědečka pro své dcerky a také se tak o něj stará.

 

 

 

[1] a [3] Viz Fotografie

[2] Vojenská kontrarozvědka (VKR, tehdejší součást StB) vedla Jana Břinka v letech 1954 až 1956 jako svého tajného spolupracovníka pod krycím jménem Eva. Svazek byl v 80. letech skartován.

[4] Viz Dodatečné materiály