MUDr. Marie Böhmová

* 1954

  • „Poslední výslech se konal přesně týden před 17. listopadem 1989, 10. listopadu. 8. listopadu jsem dostala domů pozvánku k úřednímu jednání na Obvodní správu SNB Plzeň do Přeštic, kde jsem pracovala v dětské poradně, na půl jednou, to bylo ještě v pracovní době. 9. listopadu telefonicky žádám o sdělení důvodu k předvolání. Dozvím se to prý až 10. listopadu. Po předložení občanského průkazu a poučení o mých právech mi neznámý muž v civilu klade otázku: ‚Kde jste byla ve dnech 27.– 29. října?‘ Neodpovídám, ale ptám se, o jaký trestný čin a koho jde. Znovu se mě ptají, kde jsem byla, ale říkám, že dokud mi neřeknou důvod, nebudu s nimi o ničem hovořit. ‚Účastnila jste se zakázané demonstrace. Koho jste viděla, znáte Valteru?‘ Odmítám s nimi mluvit, odvolávám se na svá práva a považuji tento výslech za ukončený. ‚Příště si vás přes ředitele polikliniky v Přešticích zajistíme. Zařídíme, aby vám nedal dovolenou. Řekněte otci, že pokud na nás bude příště drzý, že si to s ním vypořádáme.‘ Zřejmě pro mě přijeli domů. Myslím si, že mě možná chtěli na dva dny zavřít, jenže já už byla pryč. Na závěr ještě dodali: ‚My už paní doktorku známe.‘ Do protokolu zapsali, že na otázku, kde jsem byla ve dnech 27.–29. října, odmítám odpovědět. Odmítám podepsat, dokud nepřipíší větu vyslýchajícího, že si mě příště zajistí. Odmítají. Mohu odejít, je 12:50. Takže jsem tam byla 20 minut.“

  • „16. května 1988 jsem přijela do Stoda popřát k svátku knězi Jánu Ďurigovi. Nebyl doma, vrátí se prý až pozdě večer. Šla jsem mezitím s přítelem Petrem Valterou, katolíkem, varhaníkem, signatářem Charty 77, do motorestu na náměstí. Ani jsem si moc nevšímala lidí kolem, ale přítel mě upozornil, že kolem jsou příslušníci VB v civilu – on byl ze Stoda – a jakýsi starší muž, pomocník VB, se kterým má špatné zkušenosti. Kolem 22. hodiny jsme šli na faru, bylo zavřeno, tak jsme šli do kostela a hráli jsme na varhany. Po 23. hodině pro nás přišel kněz Janko Ďuriga a šli jsme na faru. Posadili jsme se u něho v zadním pokoji a povídali jsme si, po chvíli jsme slyšeli klapnutí telefonu, v aparátu to cinklo. Nevěnovala jsem tomu pozornost, Ján odešel. Za malou chvíli jsme slyšeli dusot, rány a volání Janka: ‚Peter, Peter, pomoc!‘ V hlavě se mi promítl obraz zločinců, kteří nás přepadli, a my jako svědkové nevyjdeme živí. Měla jsem poprvé v životě opravdu strach, Petr ne, běžel na pomoc. Za chvíli do místnosti vstoupili Petr, Jan a tři muži. Jeden v uniformě, druhý v civilu. Jednoho z nich jsem poznala jako onoho pomocníka VB a druhý byl později identifikován jako zástupce náčelníka Obvodního oddělení VB ve Stodě. ‚Co tu děláte?' Proč jsme hráli v kostele. 'Sousedé nás zavolali.‘ Opisují si naše občanky, Janko chodí kolem stolu, je bledý. Strach již nemám, nejsou to vrazi, ale jen SNB. Říkám jim: ‚Ukažte nám povolení k domovní prohlídce. Co tu děláte? Porušili jste domovní svobodu, budu si na vás stěžovat.‘ Pak se dozvídám, co se stalo. Vnikli do fary otevřeným oknem, museli předtím přelézt přes zeď, byli opilí. Ján poznal podle klapnutí v telefonu, že není něco v pořádku, asi zkoušeli telefon. Odešel do místnosti, kde měl druhý aparát, tam na něj skočili oni muži, stočili mu ruce za záda, chtěli ho bít. Byli však překvapeni mnou a Petrem, svědky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Merklín, 27.11.2024

    (audio)
    délka: 45:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Merklín, 10.03.2025

    (audio)
    délka: 46:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Příslušnost ke katolické církvi jsem vnímala i jako protest proti režimu

Marie Böhmová v první třídě
Marie Böhmová v první třídě
zdroj: archiv pamětníka

Marie Böhmová se narodila 4. července 1954 v Českých Budějovicích. V roce 1959 se rodina přestěhovala do Merklína, do bývalé panské lesovny. Otec Zdeněk Böhm byl v roce 1970 pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy vyhozen z armády v hodnosti majora a byl stejně jako Mariina maminka profesně degradován. Od roku 1968 se Marie stýkala s křesťanskou komunitou kolem Českobratrské církve evangelické v Merklíně, kde také v 80. letech poznala Václava Hurta, kněze pronásledovaného režimem. Pamětnice vystudovala gymnázium, ale po maturitě v roce 1973 nebyla doporučena ke studiu na vysoké škole. Aby si vylepšila kádrový profil, šla pracovat jako uklízečka na dětskou psychiatrii. V roce 1977 byla konečně přijata na lékařskou fakultu a po promoci začala pracovat na pediatrii v nemocnici ve Stodě, později působila v Přešticích a v Nepomuku. Díky osobnosti pátera Vinklárka zakotvila v katolické komunitě. V roce 1985 přijala křest, od té doby o ní začaly kolovat ošklivé pomluvy. V témže roce se vypravila na slavnou pouť ve Velehradě, která se změnila ve velkou protirežimní akci. Už necelé tři týdny po křtu byla Marie Böhmová poprvé vyslýchána Státní bezpečností (StB) v Plzni. V roce 1988 také podepsala takzvanou Moravskou výzvu. Od září roku 1988 byla vedena ve spisu SNB jako „ortodoxní věřící s negativním postojem k socialistickému státnímu zřízení”. V revolučním roce 1989 podepsala pamětnice dokument Několik vět a účastnila se demonstrací v Plzni, Klatovech a 25. listopadu v Praze na Letné. Byla spoluzakladatelkou Občanského fóra v Merklíně a předsedkyní Amerického klubu. Jako nadšená historička se zajímá o konec války, historii Židů či merklínské farnosti, publikuje řadu článků a brožur.