Tomáš Bochořák

* 1948

  • „Tehdy jezdily taxíky ve volhách, ale ve volhách taky jezdili estébáci. A jsem dodneška přesvědčený, že jsme ji vzali a chtěli ji nacpat do jednoho taxíku, ale ten řidič se strašně bránil, že ne, že mu to zasviní, protože jí tekla krev tady všude z hlavy, protože byla trefená za ucho kulkou. Nedbali jsme a dali jsme ji na zadní sedadlo. Teď se to liší, protože ten jeden člověk, nějaký pan Kocourek, který o tom vydal takovou brožuru nebo tenkou knížku, ten tvrdí, že s ní řidič odjel do úrazové nemocnice. Nepřesnost. Z té věty je zřejmé, že řidič ji tam zavezl sám, ale to ne. Já jsem ji tam odvezl, ona měla tady hlavu. Ještě nedávno jsem měl sako od té krve, ale už nevím, kam jsem ho zašantročil. A celou dobu jsem řval na toho řidiče: ‚Okamžitě do úrazovky!‘ Protože to bylo nejblíž. Jsem přesvědčený, že byl z StB, a všechny ty taxíky že vyhnali a naskládali tam tři nebo čtyři estébácká auta. Tak jsme dojeli do úrazovky a tam hned doktoři… Ten řidič okamžitě zmizel, z pochopitelných důvodů... Během dvou minut přišel doktor. Když ji odvezli na sál, říkal mi, že byla na místě mrtvá. Takže jsem ji vezl už mrtvou, ale ta krev ještě tekla.“

  • „V roce 1980 mě ve městě zase zastavili dva pánové a nenápadně mi ukázali průkazky. A abych šel s nimi – nedaleko bytu rodičů mé ženy, do hotelu Slovan – jak jsem si pak zjistil – to bylo jejich místo, kde měli svůj stolek a kde bylo odposlouchávání a všechno. A tam mně řekli: ‚Pane Bochořák, my už víme a víme to už delší dobu, kdo byl u té Danuše Muzikářové.‘ A oni to slovo, které následně řeknu, nevyslovili, ale zřetelně to naznačili, co by se mně mohlo přihodit. Já nevím, jestli jste to pochopil, ale pro mě to tehdy bylo jednoznačné, že jsem ji zastřelil já. Že to pro ně není problém. Zní to trošku kovbojsky, věřte tomu, nebo ne. A že pro mě je jediná cesta, že si zažádám o vystěhování. Ale způsob je takový, že nás vzali... Já jsem teda pas nikdy neměl, ale jednou jsem byl v Maďarsku na jakousi doložku a žena snad měla pas. A byli jsme vystěhovaní jako lidi, bez neznámé národnosti.“

  • „Zorganizoval to starý pan Šabata, který je už mrtvý. A do té akce bylo zapleteno, teď nevím, jestli čtrnáct, nebo sedmnáct lidí, kteří letáky roznášeli daný večer a noc po Brně. Bylo to připravené velmi amatérsky, takže už druhý den začalo zatýkání. Nejhůř to samozřejmě odnesla děcka Šabatova. Odsouzeni byli všichni tři. Roznášel jsem letáky s Vaškem, s tím nejstarším, s mým kamarádem, který je už po smrti. Takže zatýkaní začalo velmi brzy, protože některé lidi při tom přímo chytili. Byli jsme studenti a pro ty profesionální vyšetřovatele nebylo zřejmě těžké se dopátrat, jak to celé probíhalo, kdo v tom byl atd. Sedmnáct lidí a nejenom studenti, musím říct, ale převážná většina.“

  • „V tu inkriminovanou dobu jsem byl na Moravském náměstí, kdy to bylo, myslím, před místodržitelstvím. A tam nás už tlačily jednotky milicí z jedné strany dopředu do města a z druhé strany od Zelného trhu po Masarykově třídě k Jakubskému kostelu, čili se to zahušťovalo. A hodně zahuštěné to už bylo, protože milice stály z mého pohledu – dozadu jsem neviděl a z druhé byl tlak. Milicionáři stáli asi tři sta metrů od nás se psy a se samopaly. Shodou okolností se do toho připletly ty sestry Muzikářovy, které tam vůbec nešly, jak se pak ukázalo – vůbec nešly na nějakou manifestaci. Holt šly do města a ten dav, jak se to stlačovalo, tak se dostaly... Ne, ta jedna šla pak domů, ještě za včas, a ta druhá, teda co ji zastřelili, Danušku, tak nakonec stála vedle mě. A teď v tisku a všude je to teď po sametovce líčené, že se ozvaly výstřely – a to vyrazili už teda milicionáři a psy měli na dlouhých vodítkách, čtyři nebo pět metrů před sebou, a v té chvíli tam nastal strašný zmatek. Tvrdí se, že padly výstřely, ale já jsem nic neslyšel. Jen jsem viděl, jak holka přede mnou padla k zemi. Tak jsme ji ještě se dvěma lidmi, kteří jsou na tom obrázku, který jsem vám ukázal, zvedali a na tom místě o kousek dál bylo stanoviště taxíků.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 18.05.2025

    (audio)
    délka: 03:59:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sako s krví Danuše Muzikářové jsem měl ještě donedávna schované

Pamětník jako student brněnské univerzity, 2. polovina 60. let
Pamětník jako student brněnské univerzity, 2. polovina 60. let
zdroj: Archiv pamětníka

Tomáš Bochořák se narodil 23. února 1948 v Brně. Už od dětství byl veden k demokratickým hodnotám, které v něm prohluboval jeho otec, významný moravský básník, spisovatel a překladatel Klement Bochořák. Po dokončení základní školy dostal dvě možnosti: studovat vojenskou školu, nebo hornické učiliště, kam nakonec nastoupil. Z učení ale utekl a vystudoval střední dvanáctiletou školu v Brně. Po maturitě se přihlásil na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně, obor etnografie. Po srpnové okupaci působil ve stávkovém výboru univerzity. Vedle toho vyvíjel i další protiokupační činnost v rodných Pisárkách. Následující rok se aktivně účastnil prvního výročí srpnové okupace. V jeho těsné blízkosti došlo k zastřelení Danuše Muzikářové, kterou se snažil zachránit tím, že ji odvezl do Úrazové nemocnice. Lékař tam ale konstatoval smrt. Před celostátními volbami roku 1971 roznášel se skupinou mladých lidí protirežimní letáky, kde upozorňovali na to, že účast ve volbách je dobrovolná. Společně s Václavem Šabatou byl dopaden a odsouzen k podmínečnému trestu. Následně ho těsně před obhajobou diplomové práce vyloučili z vysoké školy. Rodinu začal živit manuální prací. Koncem sedmdesátých let se pokusil studium dálkově dokončit, ale jeho úsilí zmařila Státní bezpečnost (StB). O dalším pokusu se již StB nedozvěděla, a vysokou školu tak úspěšně zakončil. V době vzniku Charty 77 se zapojil do činnosti podzemní církve. Chartu 77 podepsal roku 1978, ale Jan Šabata jím signovaný arch neodevzdal. V rámci nátlaku Státní bezpečnosti bylo rodině odebráno československé občanství a roku 1982 se musela vystěhovat. Usadili se ve Vídni, kde získali politický azyl a následně také rakouské občanství. Sametovou revoluci prožil pamětník v Rakousku, ale ještě v listopadu 1989 aktivně vylepoval v Mikulově plakáty podporující pád komunistického režimu. V době natáčení (2025) žil Tomáš Bochořák se svou manželkou v Kunštátu.