Tomáš Bochořák

„V roce 1980 mě ve městě zase zastavili dva pánové a nenápadně mi ukázali průkazky. A abych šel s nimi – nedaleko bytu rodičů mé ženy, do hotelu Slovan – jak jsem si pak zjistil – to bylo jejich místo, kde měli svůj stolek a kde bylo odposlouchávání a všechno. A tam mně řekli: ‚Pane Bochořák, my už víme a víme to už delší dobu, kdo byl u té Danuše Muzikářové.‘ A oni to slovo, které následně řeknu, nevyslovili, ale zřetelně to naznačili, co by se mně mohlo přihodit. Já nevím, jestli jste to pochopil, ale pro mě to tehdy bylo jednoznačné, že jsem ji zastřelil já. Že to pro ně není problém. Zní to trošku kovbojsky, věřte tomu, nebo ne. A že pro mě je jediná cesta, že si zažádám o vystěhování. Ale způsob je takový, že nás vzali... Já jsem teda pas nikdy neměl, ale jednou jsem byl v Maďarsku na jakousi doložku a žena snad měla pas. A byli jsme vystěhovaní jako lidi, bez neznámé národnosti.“

„Zorganizoval to starý pan Šabata, který je už mrtvý. A do té akce bylo zapleteno, teď nevím, jestli čtrnáct, nebo sedmnáct lidí, kteří letáky roznášeli daný večer a noc po Brně. Bylo to připravené velmi amatérsky, takže už druhý den začalo zatýkání. Nejhůř to samozřejmě odnesla děcka Šabatova. Odsouzeni byli všichni tři. Roznášel jsem letáky s Vaškem, s tím nejstarším, s mým kamarádem, který je už po smrti. Takže zatýkaní začalo velmi brzy, protože některé lidi při tom přímo chytili. Byli jsme studenti a pro ty profesionální vyšetřovatele nebylo zřejmě těžké se dopátrat, jak to celé probíhalo, kdo v tom byl atd. Sedmnáct lidí a nejenom studenti, musím říct, ale převážná většina.“

„V tu inkriminovanou dobu jsem byl na Moravském náměstí, kdy to bylo, myslím, před místodržitelstvím. A tam nás už tlačily jednotky milicí z jedné strany dopředu do města a z druhé strany od Zelného trhu po Masarykově třídě k Jakubskému kostelu, čili se to zahušťovalo. A hodně zahuštěné to už bylo, protože milice stály z mého pohledu – dozadu jsem neviděl a z druhé byl tlak. Milicionáři stáli asi tři sta metrů od nás se psy a se samopaly. Shodou okolností se do toho připletly ty sestry Muzikářovy, které tam vůbec nešly, jak se pak ukázalo – vůbec nešly na nějakou manifestaci. Holt šly do města a ten dav, jak se to stlačovalo, tak se dostaly... Ne, ta jedna šla pak domů, ještě za včas, a ta druhá, teda co ji zastřelili, Danušku, tak nakonec stála vedle mě. A teď v tisku a všude je to teď po sametovce líčené, že se ozvaly výstřely – a to vyrazili už teda milicionáři a psy měli na dlouhých vodítkách, čtyři nebo pět metrů před sebou, a v té chvíli tam nastal strašný zmatek. Tvrdí se, že padly výstřely, ale já jsem nic neslyšel. Jen jsem viděl, jak holka přede mnou padla k zemi. Tak jsme ji ještě se dvěma lidmi, kteří jsou na tom obrázku, který jsem vám ukázal, zvedali a na tom místě o kousek dál bylo stanoviště taxíků.“