Jarmila Bílková

* 1933

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Ale zase na nás někdo střílel z těch krytů, si představte. Jestli to byli Češi, nebo já nevím... že nevěděli, že to jsme byli Češi. My jsme tam nebyli jenom Češi, oni tam byli i Němci, jako mezi námi, v tom, jak nás vyhnali... Tak jsme zase utíkali rychle a vrátnicí jsme se tam dostali zpátky, do toho ministerstva. A už jsme tam všichni vydrželi až do konce. A ve středu už byla slavnostní nálada, jako těch vojáků, zase se tam vrátili, ti vojáci, co tam původně snad byli, nebo já nevím. Prostě byli tam zase vojáci čeští a říkali: ‚Tak, děvčata, už byste možná mohly jít domů. Ale dávejte pozor, oni se ještě skrývají všude možně. A my jsme opravdu vyšly na ten Klárov, tam jsme viděly ten tank. Prohlížely jsme si ho ještě a šly jsme pomalu. Že půjdeme podle Vltavy do Prahy 7, kde jsme bydlely.“

  • „Byli strašně hodní. A přišel ten den, kdy dostali obsílku, aby se dostavili k tomu Veletržnímu paláci. My jako děti jsme je nedoprovázely, ale doprovázel je tatínek, to vím. Představte si, on byl vyučený taky krejčím, můj tatínek. Tak jim zašíval do kabátů nějaké zlato a takové věci. Mysleli si, chudáci, že to provezou a že to tam nějak třeba zhodnotí. Jenže oni jeli transportem, který šel rovnou do plynu. To jsme se potom dozvěděli. Z toho stejně nic nebylo. A my to hlavně neměli nikde povídat, protože to by bylo hrozný. Já si to pamatuju, že to takhle dole všíval. Oni měli třeba s kožešinou kabát uvnitř a tam dole jim všíval tyhle věci. Řetízky a zlatý mince a tak.“

  • „My už jsme se domů nedostaly. Všechny mosty byly hlídané Němci a nikam vás nepustili. Palackého, Štefánikův, potom na Klárově, hlavně. To vůbec, tam už byl rozstřílený tank nějaký, na Klárově to hlavně bylo. My jsme se tam blížily a tam stáli lidi a říkali: ‚Děvčata, tam nemůžete. Tam teď jel kočí s vozem na svatbu a oni ho zastřelili.‘ A opravdu, ten vůz byl odtažený trochu jako do dvora a na tom kozlíku seděl tak asi v mém věku kluk a hrozně plakal. ‚Dědečku, dědečku!‘ Tak jsme tomu uvěřily. Oni nám, ty lidi, co tam byli, řekli: ‚Děvčata, pojďte se k nám schovat, protože tady to bude nadlouho, nedostanete se domů. A kde jste se pokoušely?‘ A my jsme jim říkaly o těch mostech. A oni: ‚No vidíte, že je to všude stejný, tudy se domů nedostanete.‘ Tak nás vzali k sobě a oni to byli takoví... já nevím, jestli tam dělal taky vrátnýho nebo uklízeče nebo něco... takoví chudší lidi. Prostě neměli ani sami moc jídla. Protože nám dali každé suchý krajíček chleba a k tomu meltu, kafe. Už bylo pozdě, skoro osm hodin večer, my jsme od oběda takhle cestovaly. Potom byla ta kanonáda, jak ostřelovali Staroměstský náměstí, tak to šlo přes tyhle domy. To jsou ty domy hned na začátku do Mostecké ulice. Tak druhý dům to byl, to si pamatuju. A tak tam byla opravdu velká kanonáda a oni říkali: ‚To my si nevezmeme na triko, aby se vám tady něco ještě stalo, my vás odvedeme do krytu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, 20.03.2024

    (audio)
    délka: 53:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 22.01.2025

    (audio)
    délka: 01:38:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 27.02.2025

    (audio)
    délka: 48:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bát jsem se začala, až když po nás stříleli z kulometu

Jarmila Bílková v roce 1956
Jarmila Bílková v roce 1956
zdroj: archív pamětnice

Jarmila Bílková, dívčím jménem Dražilová, se narodila 20. května 1933 v Praze. První roky dětství prožila na Starém Městě pražském, ve čtvrti Josefov, kde její otec Antonín Dražil získal místo vrátného spolu se služebním bytem na ministerstvu zemědělství. Během protektorátu o místo jako československý legionář přišel a rodina se musela přestěhovat do pražských Holešovic. Jarmila vzpomíná, jaké obavy měli její rodiče především v době heydrichiády, kdy gestapo i na ministerstvu zatýkalo české vlastence, mezi které její otec patřil. Silnější než obavy z nacistů ale bylo dlouholeté přátelství, které pojilo celou rodinu Antonína Dražila se sourozenci Matyldou a Vítězslavem Reinerovým. Vítězslav Reiner byl před válkou jednatelem tehdy proslulého obchodního domu Wolf a Schleim. Dražilovi oba sourozence židovského původu podporovali až do osudného dne, kdy nuceně nastoupili do transportu do Osvětimi. Nadaná Jarmila od svých šesti let navštěvovala soukromé hodiny zpěvu a jen o málo později se stala členkou Kühnova dětského sboru. Čtrnáctého února 1945, při jedné ze zkoušek v tehdejším Československém rozhlasu, zažila velký nálet na Prahu. Její nejintenzivnější dětské vzpomínky ale souvisí s Pražským povstáním. Dne 5. května 1945 ráno se tehdy dvanáctiletá Jarmila společně se svou stejně starou sestřenicí vypravila na procházku Prahou. Domů se vrátily až 9. května, kdy válka oficiálně skončila a střelba v hlavním městě utichla. Jarmila se tak stala svědkyní mnoha vypjatých momentů spojených s osvobozováním Prahy. Čtyři noci strávila ve sklepení ministerstva financí, kde Červený kříž zřídil provizorní úkryt. Kromě jiného zažila jednodenní obsazení ministerstva německými vojáky, na jejichž příkaz byla nucena odklízet barikádu na pražském Klárově a 9. května ráno na tomtéž místě viděla poškozený první sovětský tank, který dorazil do Prahy. Vzpomíná i na poválečné události, na vojáky Rudé armády, odsun Němců z pražských Holešovic a Letné, slavnostní návrat prezidenta Edvarda Beneše z exilu i na vojenské přehlídky na Staroměstském náměstí. Pětadvacátého února 1948 se jako gymnazistka zúčastnila studentského pochodu na Pražský hrad. Vystudovala gymnázium a dvouletou nástavbu na chemické průmyslovce. Celou svoji profesní kariéru pracovala jako laborantka. Byla dvakrát vdaná, jejím druhým manželem se stal fotbalista František Bílek. Nyní (r. 2025) žije v pražských Holešovicích.