Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Bílková (* 1933)

• narozena 20. května 1933 v Praze

• jako dvanáctiletá se stala svědkyní vyhrocených momentů během Pražského povstání

• po válce vystudovala víceleté gymnázium a dvouletou nástavbu na chemické průmyslovce

• vzpomíná na první roky po komunistickém převratu

• jako gymnazistka se zúčastnila studentského pochodu na Pražský hrad v únoru 1948

• pracovala jako laborantka ve Všeobecné nemocnici a v podniku Tesla

• žije (r. 2025) v Praze

Dne 5. května 1945 ráno se dvanáctiletá Jarmila se svou stejně starou sestřenicí Věrou vydala na procházku historickým centrem Prahy. Zpátky domů se už vrátit nemohly, protože všechny mosty přes Vltavu byly obsazené Němci. Praha povstala proti okupantům a na mnoha místech vypukly těžké pouliční boje. „Já jsem se tenkrát vůbec nebála, všechno, co se dělo, jsem vnímala jako dobrodružství,“ říká Jarmila Bílková. „Bát jsem se začala, až když po nás začali střílet z kulometu,“ dodává. 

Tatínkovy baletní špičky

Jarmila Bílková se narodila 2. května 1933 v Praze. Během svého života se několikrát stěhovala, a poznala tak několik pražských čtvrtí. Nejprve to bylo pražské Staré a Nové Město a Malá Strana, především vltavská nábřeží. V té době ještě Vltava v zimě zamrzala a Jarmila vzpomíná, jak mohla na řece bruslit. Podél řeky také pěšky docházela ke své učitelce zpěvu na Malou Stranu. A na řeku se mohla dívat z oken bytu, kde s rodiči bydlela. Její tatínek Antonín Dražil pracoval jako vrátný na ministerstvu zemědělství, které sídlilo, stejně jako dnes, v budově stojící na nábřeží na pražském Těšnově. Místo vrátného i služební byt získal Antonín Dražil  jako válečný invalida a také československý legionář jako odměnu od státu. Ještě před první, „velkou“ válkou byl Antonín Dražil jako nadaný mladík přijat do baletního souboru Národního divadla. Jarmila si pamatuje, že měl doma ve skříni uloženou legionářskou uniformu i baletní špičky. Antonín Dražil pocházel ze skromných poměrů rodiny žijící na pražské periferii. Vyučil se krejčím, ale miloval divadlo a zřejmě také pohyb. Cvičil v Sokole a hrál ochotnické divadlo a možná tam si kdosi všiml jeho talentu. Dlouho ale tančit nemohl, protože v roce 1914 vypukla první světová válka a tehdy devatenáctiletý Antonín místo tanečních „piškotů“ obul vojenská bagančata. Na italské frontě se dostal do zajetí, a jakmile se v Itálii začala formovat  československá legie, přihlásil se do ní. S následky strádání v zajateckém táboře se pak potýkal celý další život a na jeviště se už nikdy vrátit nemohl. 

Za pouhých dvacet let přestala republika, za jejíž vznik Antonín bojoval, existovat. A v době tzv. heydrichiády, jednoho z nejkrutějších období protektorátu, Antonín svou legionářskou uniformu spálil. Jeho dcera Jarmila vzpomíná: „Rozstřihal ji a pak ji s maminkou spálili. Báli se, kdyby přišla nějaká prohlídka. Tatínek zničil i všechny insignie a také knihy, které měl.“ Gestapo zatýkalo i na ministerstvu zemědělství. Jarmila byla v té době příliš malá a nevzpomíná si na jména zatčených, ale strach, který její rodiče v té době prožívali, si uvědomovala. Bývalého legionáře Antonína Dražila gestapo nezatklo, ale o práci a služební byt přišel. Dražilovi se tak museli se dvěma malými dětmi přestěhovat na opačnou stranu řeky, do pražských Holešovic. Tam Antonín získal místo školníka v mateřské škole a k němu i školnický byt.   

Čokoláda od tety Matyldy

Jméno malá Jarmilka dostala po své mamince. Ta se za svobodna jmenovala Opltová a její bratr v Praze založil známou taneční školu. Oba sourozenci Opltovi pocházeli z venkova, maminka jim brzy zemřela a otec, který ještě v dětství v důsledku chybné léčby dětských neštovic oslepl, zůstal na výchovu a obživu početné rodiny sám. Jarmila Opltová se proto už jako velmi mladá vydala do Prahy hledat si obživu. Jako pomocnici v domácnosti ji zaměstnali sourozenci Matylda a Vítězslav Reinerovi. Vítězslav Reiner byl před válkou jednatelem a pravděpodobně i spolumajitelem známého obchodu s látkami Wolf a Schleim. Původně zaměstnanecký vztah mezi Jarmilou Opltovou a sourozenci Reinerovými se postupem času proměnil v silné přátelské pouto. Reinerovi byli ve věku Jarmiliných rodičů a nejen Jarmilu, ale i jejího muže Antonína a později i jejich dvě děti si pomyslně osvojili. Reinerovi bydleli v blízkosti Petrského náměstí, tedy nedaleko od ministerstva zemědělství. Vzájemně se navštěvovali, malá Jarmilka od „tety“ Matyldy dostávala nejen tehdy nedostatkovou čokoládu a další sladkosti, ale každý rok i dárky k Vánocům. Dražilovi sourozence Reinerovy nepřestali navštěvovat, ani když Vítězslav Reiner přišel o místo, ani když se museli ze svého bytu vystěhovat na pražskou periferii, když už Reinerovi nesměli jezdit tramvají a nesměli spoustu dalších věcí. Jen oblečení museli mít označené žlutou hvězdou...   

„A pak přišel ten den, kdy dostali obsílku, že se mají dostavit k Veletržnímu paláci. My děti jsme je nedoprovázely, ale doprovázel je tatínek. Ještě předtím jim zašil do kabátů nějaké cennosti, aby jim to nějak pomohlo. Oni byli strašně hodní, maminka plakala, oni byli jako její rodiče. Tatínek se vrátil od toho seřadiště úplně otřesený. Bylo těžké se s nimi rozloučit. I my děti jsme plakaly. Až po válce jsme se dozvěděli, že jejich transport šel rovnou do plynu,“ vzpomíná Jarmila Bílková. Vítězslav Reiner a jeho sestra Matylda odjeli z pražského nádraží Bubny 15. května 1942 do Terezína. A o dva dny později dalším transportem do vyhlazovacího tábora v polském Lublinu, kde oba zahynuli.

Kufry plné vajec

Stejný den, ve kterém šla malá Jarmilka poprvé do školy, vypukla druhá světová válka. Všechny události následujících šesti let, které souvisely s německou okupací, vnímala tehdy dětskýma očima. Jedno z nejtragičtějších období pro český národ, dobu po atentátu na Reinharda Heydricha, má spojené nejen s ničením tatínkovy legionářské uniformy, ale také s výlohami obchodů, ve kterých visely plakáty se seznamy popravených. „Hodně jsme o tom mluvili ve škole, protože jedna holčička k nám do školy dojížděla z Libně. A tam nám vyprávěla, že u nich byli esesáci a prohledávali jim byt, protože tam někoho hledali,“ vzpomíná Jarmila Bílková.  Další, co se pamětnici vybavuje jako výrazná vzpomínka na období protektorátu, je strach o maminku. „Maminka jezdila k sedlákovi do Bousova, odkud pocházela, pro mouku a vajíčka,“ vypráví a pokračuje: „A to byly krušné chvíle, když jsme čekali, až se maminka vrátí. Jednou se měla vrátit do osmi večer, jenže bylo jedenáct, a ona nikde. Tatínek běhal od okna ke dveřím, bál se, že ji chytili. Přišla unavená až někdy po půlnoci. Průvodčí ve vlaku totiž lidi upozornil, že bude kontrola, a tak vystoupila někde na kraji Prahy a šla pěšky se dvěma kufry plnými vajec a mouky.“   

Malá Jarmila věděla, že o maminčiných cestách na venkov nesmí nikomu říkat. A nesmí nikomu říkat, ani o čem si doma rodiče povídají. O známých, které Němci zatkli a popravili, nebo že doma poslouchají vysílání z Londýna. „Měli jsme malý byt, jen kuchyň a pokoj, a vlastně se všechno odehrávalo v té kuchyni. Poslouchalo se rádio, povídalo se. A v kuchyni taky tatínek rozřezával pásek od uniformy a ničil všechno, co měl. Protože se bál, že si pro něj přijdou. Ale já jsem byla malá a moc si to nepamatuju. Ale to, co se dělo na konci války, to už si pamatuju dobře,“ vypráví dál Jarmila Bílková. 

Domy hořely a všude se vznášelo peří

Pamětnice byla díky svému pěveckému talentu přijata do Kühnova dětského sboru. Čtrnáctého února 1945 měla zkoušku v tehdejším Československém rozhlasu. V ten samý den však přiletěly nad Prahu americké bombardéry a začal nejničivější nálet na hlavní město. Vinohradská třída, kde Československý rozhlas sídlil, patřila mezi nejpostiženější. Jarmila vzpomíná:  „Když odhoukali konec náletu, všichni jsme vyšli ven na Vinohradskou třídu. Domy tam byly rozbité a hořely a lidi se v tom zoufalství snažili něco zachránit. Jenže já jsem byla dítě a nejvíc mi v paměti utkvělo, jak lidé vyhazují z oken peřiny. Peřiny vyhazovali třeba i z třetího patra, a když ta peřina dopadla na zem, tak se protrhla a všude pak poletovalo peří. A to se nám dětem samozřejmě líbilo.“ Velký nálet na Prahu byl předzvěstí blížícího se konce války. K hranicím tehdejšího protektorátu se z východu i ze západu blížily spojenecké armády. Praha se jen za několik málo týdnů měla stát hlavním dějištěm posledních dnů války. Dne 5. května 1945 vypuklo povstání a tentýž den přijela za Jarmilou její sestřenice z Bousova.

„Do školy jsme chodit nemohly, a tak jsme se dohodly, že přijede k nám a já jí ukážu Prahu. V sobotu v devět hodin ráno jsme vyrazily na Hrad a pak ke strýci na Smíchov. Už cestou po Zámeckých schodech mi bylo divný, že jsou tam všude Němci. V těch hradebních střílnách měli připravené takové malé kulomety. Jenže my jsme byly dvanáctileté holky a moc pozornosti jsme tomu nevěnovaly,“ vzpomíná Jarmila. Prošly Pražským hradem a pokračovaly dolů na Smíchov, kde se u strýce Oplta naobědvaly. „A pak jsme se chtěly vrátit domů. Jenže všechny mosty hlídali Němci a my už jsme se domů nedostaly,“ pokračuje pamětnice. 

První den a první noc

Tři následující dny propukly na mnoha místech Prahy tvrdé boje. Jarmila dál vypráví: „Na Klárově stáli lidi, kteří nám říkali, že tudy jít nemůžeme. Že tam před chvílí zastřelili kočího, který jel s povozem na svatbu. Ten vůz byl odtažený do vjezdu do dvora a na kozlíku seděl kluk asi mého věku a hrozně plakal. Pořád dokola volal dědečka.“ Jarmily a její sestřenice se ujala rodina z pražského Klárova. Vzali je k sobě domů, dali jim najíst, ale pak je odvedli do krytu zřízeného ve sklepení nedalekého ministerstva financí v Letenské ulici. Bojovat se začalo na blízkém Staroměstském náměstí a nikdo v té chvíli nevěděl, co bude následovat. „Už bylo docela pozdě a ozvala se kanonáda, jak ostřelovali Staroměstské náměstí. A ti lidi, co se nás ujali, říkali, že nás raději odvedou do krytu. Aby se nám nic nestalo. Na ministerstvu financí byl zřízený kryt, byly tam sestry z Červeného kříže. Ty nám daly jídlo a deky na spaní,“ dál vypráví Jarmila. 

Unavené po celodenním chození obě dívky ihned usnuly. V krytu zůstaly i celý následující den, zatímco rodiče pamětnice vůbec netušili, kde je hledat. Jarmila vzpomíná, že si jich v krytu všiml důstojník v uniformě československé armády, který pak poslal svého syna za Jarmilinými rodiči. Pamětnice pokračuje: „On prý přešel v noci Libeňský most, za palby, všude se střílelo. Zazvonil u nás a otevřít prý přišel tatínek, maminku ke dveřím vůbec nepustil. Myslel si, že jim někdo přišel říct, že jsme mrtvé.“

Bát jsem se začala, až když po nás začali střílet 

V krytu obě zůstaly i další noc. Ovšem když se ráno probudily, byl kryt plný německých vojáků. „A ti nás vyhnali ven odklízet barikádu, která stála na Klárově před mostem. Byli ozbrojení a řvali na nás: ‚Raus, raus!‘ Jenže když jsme tu barikádu začali rozebírat, tak na nás začal někdo střílet z kulometu jako od Hradu, možná z té zdi okolo zahrady Valdštejnského paláce.  A tak jsme všichni rychle utíkali zpátky na ministerstvo. A už jsme tam zůstali až do konce. A ve středu jsme se už probudili do slavnostní nálady,“ pokračuje Jarmila Bílková. V noci ze 7. na 8. května Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci, válka oficiálně skončila. Na mnoha místech v Praze ale stále zůstávali ukrytí osamělí střelci, kteří kapitulaci Třetí říše odmítali přijmout. Ještě 9. května, kdy se Jarmila s Věrou vydaly domů, se v Praze stále ozývala střelba. Téhož dne také do Prahy dorazily první tanky Rudé armády a ke střetu mezi Sověty a ustupujícími Němci došlo na Klárově, jen několik desítek metrů od ministerstva financí.

První, co Jarmila s Věrou uviděly, byl zničený sovětský tank s rozbitým předním pancířem (pozn.: pravděpodobně se jednalo o tank s věžovým označením 1-24). „My jsme si ten tank prohlížely, seděli na něm vojáci. A pak jsme chtěly pokračovat podél řeky domů do Holešovic, tenkrát jsem jinou cestu neznala. Jenže po nás zase začal někdo střílet, a tak jsme se otočily a pustily se cestou nahoru, na Letnou. A tam už se slavil konec války,“ vypráví Jarmila Bílková. 

Vojáci jak ze žurnálu

Doma na ně netrpělivě čekali nejen ustaraní Jarmilini rodiče, ale i Věřin tatínek, který v obavách o dceru přijel z Kolína do Prahy na „prvním ruském tanku“. První poválečné dny má Jarmila také spojené se vzpomínkou na Němce za provizorním plotem z ostnatého drátu na Ortenově náměstí.  S namalovanými hákovými kříži na zádech čekali na svůj další osud. Jednalo se o civilní německé obyvatele z Holešovic a Letné. Jarmila vzpomíná také na slavnostní příjezd prezidenta Edvarda Beneše na Staroměstské náměstí a na vojenské přehlídky, které se na Staroměstském náměstí v prvních poválečných měsících konaly. V paměti jí nejvíc utkvěla vzpomínka na přehlídku letců, kteří bojovali v řadách britské RAF. „Oni byli jak ze žurnálu,“ říká s úsměvem. Ale netrvalo dlouho a všichni, kteří bojovali za osvobození Československa na západní frontě, začali být považováni za zrádce a mnozí z nich strávili roky v komunistických kriminálech. Včetně velitele letců, československého armádního generála a maršála letectva RAF Karla Janouška, kterého Jarmila viděla pochodovat v čele.  

Po válce začala studovat víceleté gymnázium v Libni, maturovala v roce 1952. Jako patnáctiletá gymnazistka se 25. února 1948 zúčastnila studentského pochodu na Pražský hrad, který na podporu prezidenta Beneše zorganizovali studenti vysokých škol. K Pražskému hradu přišla z opačné strany, než je Nerudova ulice, kde studenty zastavili ozbrojení příslušníci bezpečnosti a Lidových milicí. Studenti však zůstali v protestech proti chystanému komunistickému převratu osamocení, tři dny nato prezident Beneš podepsal demisi demokratických ministrů a moc v Československu na dlouhých čtyřicet let převzali komunisté.

Nikdy jsem to nikomu nevyprávěla

Jarmila komunisty ráda neměla. Nelíbilo se jí, že jejímu strýci Břetislavu Opltovi komunisté znárodnili jeho taneční školu, kterou založil a dlouhé roky úspěšně budoval. Za nejhorší ale považovala politicky motivované procesy, především ten, kdy komunisté odsoudili k smrti Dr. Miladu Horákovou. S její dcerou se Jarmila přátelila. Poznaly se ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí v Praze, kde obě v té době pracovaly. Jarmila po maturitě na gymnáziu absolvovala navíc dvouletou nástavbu na chemické průmyslovce a celý život pak pracovala jako laborantka. Zpočátku v již zmíněné nemocnici, později v podniku Tesla. Do komunistické strany po celou dobu vstoupit odmítala. A nikterak ji netrápilo, že proto nedostávala odměny k platu nebo nemohla kariérně povýšit. 

První manželství se jí po pěti letech společného soužití rozpadlo. Jejím druhým manželem se stal fotbalista František Bílek, se kterým společně vychovali dceru. Nyní (r. 2025) žije v domě s pečovatelskou službou v pražských Holešovicích. S úsměvem i s trochou překvapení říká, že nikdy o tom, co prožila na konci války, nevyprávěla. Až nyní, pro Paměť národa, v době blížícího se osmdesátého výročí konce druhé světové války.  Po tak dlouhé době se stává její svědectví z dění během Pražského povstání jedinečným.