„To mělo tisíc forem. Od toho, že po večerce vyhlásili cvičný bojový poplach a bažanty vyhnali, že je špinavá chodba. Místo mýdla to třeba posypali sádrou, teď se drhlo rýžáky v nočních košilích samozřejmě, poněvadž tenkrát nebyly pyžama, byly noční košile. Taky bylo veselý, tak já byl malej, tak jsem měl noční košili až na zem, kdežto ty velký kluci dostali noční košili, která jako je úplně nezakrývala. Stáli jsme večer všichni u postele, palandy připravený na prohlídku, jestli máme složený věci do komínků a řádně ustlaný postele. A když to nebylo, tak šel ten mazák, rozhodil ten komínek a muselo se skládat a pak přišli na kontrolu skřínek, tam zas musí být hlavně ty košile srovnaný.“
„Tý mý paměti z toho zbývá jenom záběr. Já to vidím jako dneska, jak stojí rádio Tesla Kongres na stolečku u okna. Naši jsou sehnutý k němu, já u nich, a poslouchají ten přenos z toho procesu [s Rudolfem Slánským], jak tam řve ten prokurátor. A teď nevím, jestli máma to řekla, anebo jsem jí to viděl na očích. ‚Co s námi bude?' Ale o tom židovství se vlastně doma nikdy nějak nemluvilo, to se nerozebíralo. Já jsem to věděl, ale nějak jsem se v tom nikdy nepatlal, nerozebíral to, nikdo mi to nepřipomínal. S antisemitismem jsem se pravděpodobně nesetkával, nevím o tom.“
„Z už obsazeného Československa odjížděli [rodiče] někdy v říjnu 1939 poté, co je nacisti pustili a dali jim víza do Šanghaje. Odjela s nimi i moje sestra, který tenkrát byly dva roky necelý. Cestovali velmi složitou cestou zvanou Mandlerův transport [emigraci pořádala Mandlerova vystěhovalecká kancelář] z Prahy do Bratislavy, z Bratislavy po Dunaji do Rumunska. V Rumunsku čekali na loď, která je poveze dál, tam přistavili loď, která původně vozila uhlí. Muži, kteří byli v tom transportu, do ní vybudovali palandy. Tam ty lidi v žili a cestovali a jeli do Palestiny čili do Izraele. Na moři zpočátku byla zima taková, že mojí mámě omrzly nohy a do smrti si je mazala glycerinem v místech holenních kostí. A když potom projeli Bosporem, tak se k nim přidala britská válečná loď, která je doprovodila někam nejspíš do Haify, do přístavu. Protože ty lidi na lodi neměli víza do Palestiny, tak ti Britové zavřeli do internačního tábora. Muži, ženy odděleně.“
Tomáš Bergmann se narodil 2. února 1945 v Jeruzalémě Ilse a Arnoštu Eriku Bergmannovým. Oba jeho rodiče pocházeli z asimilovaných židovských rodin a do tehdejší Palestiny odešli z Československa roku 1939. Roku 1946 se s rodinou prvním transportem vrátil do Prahy. Dětství prožil v Praze-Košířích. V roce 1959 nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešních gymnázií). Po maturitě v roce 1963 si podal přihlášku na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kam ho ovšem nepřijali. Namísto toho nastoupil jako frézař do Tesly Radiospoj. V letech 1964–1966 odsloužil vojenskou službu Žatci, kde poznal šikanu ze strany mazáků. V lednu 1967 nastoupil do Ústřední spisovny a podnikového archivu Československé obchodní banky (ČSOB). Do sametové revoluce tam pracoval v řadových funkcích. Roku 1969 se oženil s Ivanou Bergmannovou. V letech 1974–1979 externě studoval na katedře Vědeckých informacích a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V září 1989 podepsal petici Několik vět. Během sametové revoluce se účastnil demonstrací. V letech 2001–2007 působil jako ředitel odboru kanceláře banky v Hypoteční bance. Do roku 2006 žil Tomáš Bergmann Praze, poté se odstěhoval nedaleko Dobříše.
Předválečná fotografie rodiny Weinerových ze Staroměstského náměstí v Praze. Matka Tomáše Bergmanna Ilsa (třetí zleva) se svou matkou Markétou, bratrem Felixem a otcem Adolfem. Kromě Ilsy Bergmannové nikdo z fotografie nepřežil druhou světovou válku
Předválečná fotografie rodiny Weinerových ze Staroměstského náměstí v Praze. Matka Tomáše Bergmanna Ilsa (třetí zleva) se svou matkou Markétou, bratrem Felixem a otcem Adolfem. Kromě Ilsy Bergmannové nikdo z fotografie nepřežil druhou světovou válku
