Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Tomáš Bergmann (* 1945)

• narozen 2. února 1945 v Jeruzalémě Ilse a Arnoštu Eriku Bergmannovým

• roku 1946 se s rodinou vrátil do Prahy

• v letech 1959–1963 studoval na střední všeobecně vzdělávací škole

• v letech 1964–1966 odsloužil základní vojenskou službu na letišti v Žatci

• v lednu 1967 nastoupil do Československé obchodní banky

• v letech 1974–1979 externě studoval na katedře Vědeckých informacích a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v roce podepsal petici Několik vět, během sametové revoluce se účastnil demonstrací

• v letech 2001–2007 působil jako ředitel odboru kanceláře banky v Hypoteční bance

• v roce 2025 žil Tomáš Bergmann nedaleko Dobříše

Ačkoliv na svět přišel v Jeruzalémě do původně židovské rodiny, doma se o jejich původu nikdy moc nemluvilo. Obavy z antisemitismu se v rodině Tomáše Bergmanna projevily zejména během soudních procesů v padesátých letech.

Rodiče se báli, že v Jeruzalémě nebude nikdy klid

Tomáš Bergmann se narodil 2. února 1945 v Jeruzalémě Ilse a Arnoštu Eriku Bergmannovým. Oba jeho rodiče pocházeli z asimilovaných židovských rodin. Dědeček z otcovy strany vlastnil Bergmannovu soukromou obchodní školu v centru Prahy. Otec matky pak působil jako ředitel banky. U otce doma se mluvilo česky, kdežto matčina rodina hovořila převážně německy. Arnošt Erik Bergmann se narodil roku 1908, Ilsa, rozená Weinerová, přišla na svět roku 1910. V roce 1936 se rodiče vzali, v roce 1938 se jim narodila dcera Ivona. Ihned po okupaci Československa nacisty požádali okupační úřady, o vystěhování. Svou žádost museli projednat šestnáctkrát, než jim byl o umožněno odjet ze země. Ačkoliv získali vízum do čínské Šanghaje, jejich cílem byla Palestina.

Na cestu se manželé s dcerou Ivonou, sestrou pamětníka, vydali v říjnu 1939. Připojili se k transportu pořádaném Mandlerovou vystěhovaleckou kanceláří, která sídlila v dnešní ulici Politických vězňů v Praze. „Odjeli vlakem do Bratislavy a odtud po Dunaji do Rumunska. Tam čekali na loď Sakaria, která původně vozila uhlí, muži do vestavěli palandy, a odpluli do Palestiny čili do dnešního Izraele. Na moři zpočátku byl takový mráz, že mojí mámě omrzly nohy a do smrti si je mazala glycerinem v místech holenních kostí,“ vypráví a dodává: „Když potom projeli Bosporem, tak se k nim přidala britská válečná loď, která je doprovodila do Haify, do přístavu. Protože ty lidi na lodi neměli víza do Palestiny a byla válka, tak je Britové zavřeli do internačního tábora v Atlitu. Muži, ženy odděleně.“ Po nějaké době je z tábora propustili. Bergmannovi odešli do Jeruzaléma, kde otec pracoval jako úředník v jedné ze zbrojních továren. Do armády nenarukoval, protože důstojníků měli dost a otce odmítl. Matka dělala to, co se zrovna naskytlo – pracovala v kavárnách, pro vojenskou kantýnu nebo se živila jako uklízečka. V Jeruzalémě prožili celou válku. Když už bylo znát, že se blýská na lepší časy a brzy nejspíš nastane mír, přivedli manželé Bergmannovi na svět druhého potomka – Tomáše Bergmanna. 

Společně se svými dětmi se rozhodli odjet do své domoviny v roce 1946. „Rodiče se chtěli vrátit, protože předpokládali, že v Jeruzalémě nebude nikdy klid,“ vysvětluje Tomáš Bergmann. Několik týdnů strávili ve stanovém táboře v El-Shatu v Egyptě, odkud odjeli lodí do Itálie a pak vlakem do Prahy. Na nádraží je vyzvedl strýc Arnošt, bratr matky, který mimo jiné bojoval u Dunkerku. Domov našli v domě v Košířích, který patříval prarodičům Weinerovým – ti bohužel zahynuli i se svým druhým synem Felixem a jeho rodinou v koncentračním táboře. Spolu s nimi přišlo o život celkem dvaadvacet příbuzných. 

O židovství se doma nikdy nemluvilo

Otec Tomáše Bergmanna zastával po mnichovské dohodě levicové přesvědčení a už v Jeruzalémě se stal členem organizace Praha-Moskva. Po návratu do Československa pak vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Nějakou dobu pracoval na předsednictvu vlády. V padesátých letech v rámci akce 77,5 tisíce do výroby, která byla namířena proti inteligenci, odešel stavět novou budovu Smíchovského nádraží. Po šesti týdnech se však zranil a ze stavby odešel. Třebaže byl zkušený komerční inženýr, musel pracovat v manuálních profesích. Poměrně obtížně získal místo skladníka. I přes to stále věřil idejím komunismu. Matka do osmi let svého syna byla v domácnosti, poté začala pracovat jako dílenská plánovačka. Poté se jí podařilo získat místo v podniku Koospol, který byl vývozcem i dovozcem potravin. Z pozice ji však v roce 1958 vyhodili kvůli tomu, že měla příbuzné v zahraničí.

Tomáš Bergmann mezitím prožíval vcelku spokojené a ničím nerušené dětství. Chodil na základní školu Na Kavalírce, stal se členem Pionýru a také vodáckého kroužku. V zimě pak jezdil rád na lyže. Jak vzpomíná, doma se o židovském původu rodiny nikdy příliš nemluvilo. Vybavuje si ale proces s Rudolfem Slánský, který zejména jeho matku vyděsil. „Vidím jako dneska, jak stojí rádio Tesla Kongres na stolečku u okna. Naši jsou sehnutý k němu, já u nich, a poslouchají ten přenos z toho procesu, jak tam řve ten prokurátor. A teď nevím, jestli máma to řekla, anebo jsem jí to viděl na očích. Co s námi bude?“ říká a pokračuje: „Ale jinak se o tom židovství nemluvilo, to se nerozebíralo. Já jsem to věděl, ale nějak jsem se v tom nikdy nepatlal, nerozebíral to, nikdo mi to nepřipomínal. S antisemitismem jsem se pravděpodobně nesetkával, nevím o tom.“

 V roce 1959 nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešních gymnázií). Po maturitě v roce 1963 si podal přihlášku na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kam ho ovšem nepřijali. Jeho otec, který tehdy pracoval v Tesle Radiospoj, mu ve stejném podniku svým způsobem dojednal místo frézaře. V té době tam otec pracoval již ve funkci vedoucího oddělení.

Drhli jsme chodbu v nočních košilích

V roce 1964 nastoupil na dvouletou vojenskou službu v Žatci. Tam musel zejména první půl rok zažívat šikanu ze strany mazáků. „Mělo to tisíc forem, ale dělo se třeba to, že po večerce vyhlásili cvičný bojový poplach a bažanty vyhnali, že je špinavá chodba. Místo mýdla to omylem posypali sádrou. Drhli jsme to rýžáky v nočních košilích, poněvadž tenkrát nebyly pyžama. Já jsem byl malej, tak jsem měl košili až na zem, kdežto ty velký kluci dostali noční košili, která je úplně nezakrývala,“ vypráví. Jak vzpomíná, byla to velmi nepříjemná záležitost, ale jeho konkrétně se to nedotklo natolik, aby ho to nějak poznamenalo.

Po dvou letech se vrátil do Tesly Radiospoj, kde tři měsíce působil jako kreslič. V lednu roku 1967 pak nastoupil do Ústřední spisovny a podnikového archivu Československé obchodní banky. Tam také prožil pražské jaro. Změny ve společenském i politickém dění vítal s nadšením. Reformy ho nadchly natolik, že se rozhodl podat si přihlášku do KSČ a stal se kandidátem strany. Šok nastal, když ho brzy ráno 21. srpna 1968 vzbudil soused s tím, že probíhá invaze vojsk Varšavské smlouvy. Vydal se pěšky do práce, protože nefungovala veřejná doprava. Když se vracel večer domů, zažil dramatickou událost. Při přecházení Jiráskova mostu ho jeden z hlídkujících vojáků vyzval, ať si z klopy sundá trikoloru, což odmítl. „Voják vzal samopal a začal mi střílet kolem hlavy. Trikoloru jsem si samozřejmě sundal,“ popisuje.

Netrvalo dlouho a smyčka režimu se znovu začala utahovat. O členství v KSČ už Tomáš Bergmann rozhodně nestál, nicméně na počátku normalizace stal straníkem. Dlouho se tam ovšem neohřál, protože během prověrek odmítl označit okupaci za bratrskou pomoc a vyškrtli ho. „Neměl jsem vlastní děti, a tak jsem mohl vyjádřit svůj názor,“ vysvětluje. Vyškrtnutí ze strany znamenalo ztrátu možnosti dalšího pracovního postupu. Roku 1969 se oženil s Ivanou Bergmannovou. První dcera Regina se manželům narodila roku 1973, druhorozená Lenka přišla na svět o tři roky později. V roce 1970 Bergmannovi vycestovali na opožděnou svatební cestu do Švýcarska. 

Roku 1973 přešel v rámci ČSIB Tomáš Bergmann do informačního oddělení v odboru, který vedl Ing. Václav Zahálka (v roce 1968 místopředseda Státní banky československé, později také vyškrtnutý ze strany). Ten mu umožnil studium dvouleté bankovní školy. Později ho Václav Zahálka také podpořil i v dalším vzděláváním – v letech 1974–1979 externě studoval na katedře Vědeckých informacích a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Absolvoval i rigorózní řízení a získal titul PhDr. V bance vedl knihovnu a dokumentační středisko, které mělo k dispozici, nejen firemní literaturu západních bank, ale i necenzurované noviny a časopisy. Pracovně byl poměrně často ve styku s lidmi, který režim diskriminoval. Působil také jako redaktor zpravodaje Bankovních a komerčních informací. 

S postupujícími osmdesátými lety pociťoval změnu ve společnosti, v létě 1989 podepsal petici Několik vět. Během sametové revoluce se účastnil demonstrací. Tehdy nepracoval v ČSOB, odešel odtamtud z kádrových důvodů na jaře téhož roku. Následně působil v odboru zahraničních vztahů v podniku Teplotechna. V květnu 1990 pak přešel do zahraničního úseku Komerční banky, odkud se ale vrátil znovu do ČSOB a zaujmul pozici ředitele odboru. Od roku 2001 do roku 2007 pak působil jako ředitel odboru kanceláře banky v Hypoteční bance.  Manželé Bergmannovi si v devadesátých letech postavili dům poblíž Dobříše, kam se posléze odstěhovali. Třikrát také Tomáš Bergmann navštívil svou rodnou zem, kde se setkal s některými příbuznými a známými svých rodičů. On i jeho dcery se zajímají o pohnutý osud celé rodiny. Zájem vyústil ve svolání rodinného setkání, kterého se zúčastnili nejen tuzemci, ale i členové rodiny žijící v USA a Izraeli. Celkem něco málo přes 40 osob. V roce 2025 žil Tomáš Bergmann nedaleko Dobříše.