„Na jaře 1948 jsme tři kluci chtěli utéct přes hranice, to si vzpomínám. Ovšem na hranicích nás chytli. A potom jsme byli v Domažlicích, v Klatovech, v Plzni a v Litoměřicích zavření. Jako mladistvým nám tenkrát Klement Gottwald dal milost.“ – „Chtěli jste utéct do západního Německa?“ – „Tam jsme se nedostali.“ – „A kde vás chytili? Na hranici?“ – „Na hranicích, chtěli jsme přejít v České Kubici směrem na Kempten v Rakousku a odtamtud do Švýcarska.“ – „A jak vás tam chytili?“ – „Vyčuchal nás pes, chytili nás těsně přímo na českých hranicích.“
„Přijely tanky generála Koněva, ta ulice se také pak jmenovala Koněvova, a pěšáci, kteří to doprovázeli, byli většinou propuštění trestanci z jakutských a irkutských věznic… takže nic zvláštního. Ale vzpomínám si, že se rozprchli, rabovali německé byty a samo sebou že znásilňovali ženský. To bylo něco pro třináctiletého kluka, to si umíte představit. Viděl jsem na vlastní oči, jak jeden ruský důstojník zastřelil ruského vojáka, který znásilňoval Němku. Zastřelil ho přímo na ní.“
„Šel jsem k hospodě a tam Češi už ustavili národní výbor a že už prý jedou Rusové od Ústí. Před hospodou jsme se seřadili asi do trojstupu a šli s vlajkou naproti Rusům. Ušli jsme asi první ulici, Příční, závory šly dolů a po koleji jel obrněný vlak. Nahoře na věži kostela bylo kulometné hnízdo. Byl klid, nic se nedělo, ale ti Němci nahoře v kulometném hnízdě si mysleli – protože věděli, že od východu postupují Rusové – že ten obrněný vlak je ruský, a začali na něj střílet. Ti z vlaku to opakovali a teď nám to lítalo nad hlavama. Všichni jsme utíkali do hotelu Dráha, tam jsme proběhli skrz barák, naskákali do zahrad a dolů k Labi.“
Zdeněk Beran se narodil 5. ledna 1932 v Lovosicích. Prožil zde předválečné i válečné roky. Jeho rodina po mnichovské dohodě nemohla odejít ze Sudet – otec Vlastimil Beran musel ve městě dál vést pekařství. Pamětník za války dojížděl do českých škol na území protektorátu. Dne 8. května 1945 se přidal k průvodu lovosických občanů, kteří šli vítat Rudou armádu, ale střetli se s ustupujícími německými jednotkami. Pamětník přestřelku přežil, jeho dědeček Otakar Beran a strýc Rudolf Chrpa však zahynuli. V dalších dnech zažil ve městě rabování a násilnosti ze strany Rudé armády a Revolučních gard. Na jaře 1948 se pokusil o útěk z komunistického Československa, ale na hranici jej chytili. Strávil měsíc ve vězení, na svobodu se dostal díky amnestii Klementa Gottwalda v červnu 1948. Později sloužil vojnu u Pomocných technických praporů. V roce 1960 podepsal spolupráci s StB a ta jeho jméno vedla v kategorii agent. Pracoval jako elektrotechnik v lovosickém podniku Secheza. Po celý život se aktivně věnoval skautingu. V roce 2024 žil v Lovosicích. Zdeněk Beran zemřel 28. ledna 2025. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Lovosice.
Zdeněk Beran v roce 1947 se svojí rodinou v pekárně, kterou vlastnil jeho otec. Na fotce zleva pamětníkova matka, mladší sestra Marie, starší sestřenice Anna, synovec Milan, otec a pamětník
Zdeněk Beran v roce 1947 se svojí rodinou v pekárně, kterou vlastnil jeho otec. Na fotce zleva pamětníkova matka, mladší sestra Marie, starší sestřenice Anna, synovec Milan, otec a pamětník
