Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Beran (* 1932  †︎ 2025)

• narodil se 5. ledna 1932 v Lovosicích

• po mnichovské dohodě jeho rodina musela zůstat na území zabraných Sudet

• s propustkou mohl dojíždět do české školy na území protektorátu

• 8. května 1945 přežil střet civilistů s ustupujícími německými vojáky, jeho dědeček a strýc zahynuli

• po válce zažil rabování a násilnosti ze strany Rudé armády a Revolučních gard

• na jaře 1948 se neúspěšně pokusil utéct z Československa, skončil ve vězení

• na svobodu se dostal díky amnestii v červnu 1948

• vojnu sloužil u Pomocných technických praporů

• od roku 1960 vedla StB jeho jméno v kategorii agent

• pracoval jako elektrotechnik v lovosickém podniku Secheza, celoživotně se věnoval skautingu

• v roce 2024 žil v Lovosicích

• zemřel 28. ledna 2025

V posledních okamžicích druhé světové války se tehdy třináctiletý Zdeněk Beran připojil k průvodu Čechů, kteří v Lovosicích chtěli přivítat vojáky Rudé armády. Místo toho se střetli s obrněným německým vlakem a při přestřelce zemřelo osm lidí včetně pamětníkova dědečka a strýce. On sám měl tehdy štěstí, které mu možná naopak chybělo o pár let později, když se svými kamarády utíkal přes železnou oponu.

Kamarádi z ulice byli většinou Němci

Zdeněk Beran se narodil 5. ledna 1932 v Lovosicích do místní pekařské rodiny. Vlastní pekárnu měl tehdy ve městě jeho dědeček Otakar i otec Vlastimil Beran. Otci se v podnikání dařilo, chleba z jeho pekárny si ředitel místní olejny vozil na služební cesty až do Kanady, a tak mohl postupně splácet dluh a stavět dům pro rozrůstající se rodinu. Zdeněk Beran měl nakonec pět sourozenců. 

Pamětníkovy první vzpomínky se týkají pouličních klukovských šarvátek a her. Mezi jeho kamarády patřily většinou německé děti, protože Češi tehdy v Lovosicích tvořili menšinu. Měli zde však podle pamětníka svoji českou školu a také hospodu, v níž se scházeli.

„Vztahy mezi německými a českými dětmi byly podle mě velmi dobré. Začalo se to horšit teprve později. Pamatuju si, jak do města přijel Konrad Henlein a měl projev na schodech před kostelem,“ líčí Zdeněk Beran. 

To už se psalo léto roku 1938 a národnostní spor v československém pohraničí se vyostřoval. O pár týdnů později došlo k podpisu mnichovské dohody a celé Sudety včetně Lovosic připadly nacistickému Německu. Češi, kteří zde žili, dobrovolně i nuceně odcházeli do vnitrozemí. Vlastimil Beran chtěl se svojí rodinou odejít také, ale Němci mu to nedovolili – potřebovali, aby dál vedl své pekařství. 

Říšskou hranici překračoval běžně

Zdeněk Beran tak do české školy v Lovosicích chodil jen pár týdnů, poté ji zavřeli. Nějaký čas ho doma učila maminka a následně po celou válku musel dojíždět na území protektorátu do české školy v Třebenicích, kde jeho babička provozovala hokynářství. 

„Táta uměl dobře německy a jeho kamarádi byli také většinou Němci. Jeden z nich byl městský rada Illing, který mi nejdřív nechtěl dát propustku, abych mohl jezdit do české školy. S tátou se na radnici pohádali, ale pas jsem nakonec dostal. V Lovosicích byla celnice. Úředníci byli většinou místní důchodci, kteří mě znali, takže jsem přes říšskou hranici chodil, aniž bych se musel legitimovat,“ popisuje Zdeněk Beran. 

Jeho rodina se během války párkrát stěhovala po okolních vesnicích. Chvíli žili například v osadě Kréta u Terezína. Do nedalekého města, kde vznikalo židovské ghetto a nacistický koncentrační tábor, se ale nešlo dostat a s vězni neměli žádný kontakt. Většinu války Beranovi přece jen prožili v Lovosicích, kde zůstali jako jedni z mála Čechů. Podle pamětníka dříve vřelé vztahy s německými sousedy ochladly, ale neměl pocit, že by žil v nepřátelském prostředí. 

Vlastimil Beran mohl svoji pekárnu provozovat do roku 1943, poté ji musel odevzdat a šel pracovat jako mistr k německému pekaři Heizelerovi. Celkově se rodině nedařilo zle, Zdeněk Beran vzpomíná, že jídla měli za války dostatek, i díky tomu, že se s ním hodně šmelilo. 

Němci stříleli sami po sobě, Češi umírali

První předzvěstí, že se druhá světová válka blíží ke konci, bylo pro lovosické obyvatele bombardování nedalekého Ústí nad Labem v dubnu 1945. Pamětník tehdy sedl na kolo a jel se podívat na následky spojeneckého náletu. Brzy nato už překotné události ze závěru války dorazily přímo do Lovosic. 

Zdeněk Beran se 8. května 1945 vracel ze školy v Třebenicích, ale rodinný dům našel zamčený. Matka s dětmi a dalšími ženami se skrývaly ve sklepě. Vydal se tak do hospody, kde už místní Češi ustavovali národní výbor a rozhodli se jít s vlajkou naproti Rudé armádě. 

„Prošli jsme asi první ulici, závory šly dolů a po koleji jel obrněný německý vlak. Na věži kostela bylo kulometné hnízdo a ti nahoře si mysleli – protože věděli, že od východu postupují Rusové – že ten obrněný vlak je ruský, a začali na něj střílet. Esesmani z vlaku střelbu opětovali a teď nám to začalo lítat nad hlavama,“ líčí Zdeněk Beran. 

Dav se v panice rozprchl. Někteří rychle zamířili do úkrytu v hotelu Dráha, dolů k Labi, ale ne všem se podařilo včas před palbou skrýt. Osm lovosických občanů ten den zemřelo a byli mezi nimi i pamětníkův dědeček Otakar Beran a strýc Rudolf Chrpa. Přesto nastal den, kdy válka skončila, a mnozí slavili osvobození od nacistické tyranie – v pamětníkově rodině však příliš veselo být nemohlo. Také další dny přinesly pro Zdeňka Berana traumatické zážitky. 

„Přijely tanky generála Koněva a pěšáci, kteří je doprovázeli, byli většinou propuštění trestanci z jakutských a irkutských věznic. Vzpomínám si, že se rozprchli, rabovali německé byty a znásilňovali ženské. Viděl jsem na vlastní oči, jak jeden ruský důstojník zastřelil ruského vojáka, který znásilňoval Němku. Zastřelil ho přímo na ní,“ vzpomíná.

Někteří se chovali slušně, někteří rabovali

Otec Zdeňka Berana se v poválečných měsících stal v Lovosicích klíčovou osobou. Působil jako referent majetku na národním výboru a podílel se na organizaci odsunu německých obyvatel. Oni sami si ho pro tuto pozici vyžádali, protože jej znali a věřili, že se k nim bude chovat slušně. Svému někdejšímu zaměstnavateli, pekaři Heizelerovi, například pomohl zařídit odsun do Rakouska, odkud pocházel. Většina lovosických Němců jinak zamířila do polabských oblastí ve východním Německu. 

Místo nich do města začali v rámci organizovaného doosidlování pohraničí přicházet lidé z vnitrozemí. „Táta měl klíče od bytů, ale většinou ani nic nepředával. Byty byly prázdné a vyrabované. Tehdejší starosta měl taky klíče, tak si asi pomohl,“ říká Zdeněk Beran. 

Rabování německého majetku měli na svědomí také příslušníci Revolučních gard. „Chovali se různě. Lovosičtí starousedlíci byli většinou normální. Ti, co přišli z protektorátu, se chovali hůř. Zřejmě měli jinou zkušenost s Němci. Vztahy záleží na zkušenostech s lidmi,“ je přesvědčen pamětník. 

Jeho otec se po válce přidal k sociální demokracii, přestože ještě za první republiky patřil k zakladatelům KSČ v Lovosicích. „Tehdy s ním zakládal stranu Antonín Barák, pozdější učitel ve škole. Vrátil se v roce 1945 do Lovosic a říkal tátovi, že to zase rozjedou. Ale táta mu odpověděl: ‚Toníku, s těmi lidmi, co tam dnes jsou, ani náhodou,‘“ přibližuje Zdeněk Beran. Nicméně právě „tito lidé“ začali v poválečném Československu získávat větší a větší vliv, až v únoru 1948 došlo ke komunistickému převzetí moci. 

Na hranici je vyčmuchal pes 

Tehdy šestnáctiletý Zdeněk Beran se rozhodl se svými dvěma kamarády z Československa utéct. Vyrazili směr Česká Kubice, kde hodlali překročit hranici do západního Německa a poté pokračovat do Švýcarska. Útěk jim však nevyšel. „Chytili nás těsně na hranici, vyčuchal nás pes,“ přiznává pamětník. 

Trojici mládenců tak čekala série výslechů a přesuny mezi věznicemi v Domažlicích, Klatovech, plzeňských Borech, až skončili v Litoměřicích. Za mřížemi strávili ale pouhých osmadvacet dní. Na svobodu se dostali jednak díky známostem s advokáty, které měl Vlastimil Beran, a také díky amnestii Klementa Gottwalda v červnu 1948. Když se pamětník vrátil domů, rodiče mu pokus o útěk nevyčítali. Všem ale muselo být jasné, že do nově nastolovaného totalitního režimu vstupuje Zdeněk Beran s velkým kádrovým cejchem. 

Když absolvoval průmyslovou školu v Děčíně a vyučil se elektrotechnikem, čekala jej vojna. Sloužil u Pomocných technických praporů, což byly útvary, do nichž komunisti posílali „na převýchovu“ své třídní nepřátele a politicky nevyhovující osoby. Později komunistické bezpečnostní orgány změnily pohled na pamětníka a v roce 1960 jej vytipovaly jako svého možného spolupracovníka. 

Odčinit provinění proti státu 

Jméno Zdeňka Berana, narozeného 5. ledna 1932, figuruje ve Svazcích tajných spolupracovníků (TS). Příslušná informace pochází z archivních zdrojů, především pak z Archivu bezpečnostních složek (ABS), které jsou v souladu s českou legislativou dostupné každému badateli. S takto zjištěnými informacemi jsme však během vedení rozhovoru pamětníka nekonfrontovali. Důvodem byla skutečnost, že Zdeněk Beran již nežije.

Jsme si vědomi, že archiválie z provenience bezpečnostních složek totalitního režimu jsou specifickým historickým pramenem, který vyžaduje citlivou interpretaci, a vypovídací hodnota takovýchto pramenů o míře spolupráce dotyčné osoby s represivními složkami je velmi omezená. V některých případech se pak příslušné archiválie nedochovaly. Dále je třeba vzít v potaz, že kontakt s bezpečnostními složkami nemusel mít vždy podobu vědomé spolupráce.

S ohledem na co možná největší pravdivost a snahu postihnout různé typy historických pramenů zde přesto zmíněnou informaci získanou naším archivním bádáním uvádíme.

Státní bezpečnost (StB) chtěla Zdeňka Berana využít ke sledování dalších lidí, s nimiž se stýkal, včetně například sudetských Němců, kteří pracovali v lovosické Secheze. Dále se estébáci domnívali, že by s pamětníkem mohla navázat kontakt americká kontrarozvědka, buď napřímo, anebo prostřednictvím jeho někdejšího známého Karla Patzla. Tyto kontakty a pamětníkův pokus o útěk na Západ poskytly estébákům záminku k tomu, aby Zdeňka Berana ke spolupráci nasměrovali. 

„V rozhovorech s orgány Státní bezpečnosti jsem si uvědomil celý rozsah svého provinění vůči státu a lidově demokratickému zřízení. Toto provinění spočívá v tom, že jsem v roce 1952 navázal styk s Karlem Patzlem, který jako uprchlík se vrátil na území ČSR, vyslán zahraniční rozvědkou. Tuto skutečnost jsem až do vyzvání bezpečnostních orgánů nikde neoznámil, jak bylo mou povinností,“ psal Zdeněk Beran s tím, že žádá o možnost spolupracovat s StB, aby odčinil své provinění. 

Kromě tohoto vlastnoručně psaného prohlášení se v osobním svazku spolupracovníka s označením TS-901278 MV nachází už jen návrh na vázání a plán a popis verbování. StB pamětníka vedla jako agenta pod různými krycími jmény: Aries, Polák a Elektra. Z obsahu svazku tajného spolupracovníka není zřejmé, jak dlouho spolupráce trvala. Poslední datací nakládání se spisem je rok 1983. 

Junák obnoven, Junák zrušen 

Zdeněk Beran pracoval celý život jako elektrikář. Nastoupil nejprve ve stavebním podniku v Lovosicích a později přešel do již zmíněného podniku Secheza (dnešní Lovochemie). S manželkou Marií se vzali v roce 1955 a narodili se jim postupně tři synové – Vlastimil, Jiří a Miroslav. 

Velmi důležitou součástí pamětníkova života byl skauting. Přičichl k němu už za války díky časopisu Mladý hlasatel, který redigoval Jaroslav Foglar. „Skauting nás bavil. Mělo to blízko k Divokému západu. Dali jsme dohromady klub čtenářů Mladého hlasatele, začínali jsme už za války. Hned po válce pak v Lovosicích vznikly dva chlapecké a tři dívčí oddíly Junáka,“ říká. 

Po válce se však skauti příliš nenadechli – po komunistickém převratu v únoru 1948 byl Junák násilně včleněn do Svazu československé mládeže. K další obnově došlo během Pražského jara. Tehdy se Zdeněk Beran účastnil slavnostní schůze v Rytířském sále na hradě Střekov a potom opět mohl pořádat skautské tábory v Pálči. Právě tam však záhy s dalšími skauty přihlížel invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která ukončila období reforem a Československo nasměrovala zpět k represím a normalizaci. Junák byl v roce 1970 opět zrušen. 

Také na události sametové revoluce vzpomíná Zdeněk Beran především s ohledem na skautské aktivity, kterým se po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 mohl už konečně věnovat naplno. Jak sám na závěr přiznává, právě skauting mu dal do života hodně. „Pravověrný a oddaný junák pomáhá druhým a slibuje věrnost republice. Do Skauta stále ještě občas chodím. Je krásné být mezi mladými lidmi, v tom okamžiku zapomínám, že mi je přes devadesát,“ říká na nahrávce z roku 2024. Zdeněk Beran zemřel 28. ledna 2025.