„V úřadu vojenské policie jsem zastával funkci čtyři roky. A skutečně to byl úřad, který tu Vojenskou policii budoval. On ji budoval a zároveň ji rušil. Musíte mít představu, že v té době, kdy vznikla vojenská policie, armáda měla skoro 200 tisíc vojáků a také vojáky základní služby. Na to se postavila prvotní struktura, ale postupně docházelo k transformaci armády. To znamená, rušily se útvary, početní stav se zmenšoval. Proběhlo dělení armády. Technika zůstávala v České republice, druhá část techniky byla odvážena na Slovensko. Byli tu vojáci základní služby, jak jsem říkal, ne všichni byli nadšení z toho, že jsou v armádě. A můžu vám říct, že před tím rokem 2004, v roce 2002 a 2003, to už bylo opravdu velmi komplikované. Vojáci základní služby to nebrali příliš vážně, takže bylo spoustu různých deliktů, které jsme museli řešit. Těch výzev byla obrovská spousta. Chtěli jsme, abychom byli součástí Armády České republiky, která se postupně transformuje a která se postupně začlení do jednotek států NATO. Druhá věc, do toho roku 1991 československá armáda nejezdila na zahraniční mise. To bylo něco nového. Na první misi byla naše jednotka v Zálivu, v Iráku, ale to jsme to ještě neuměli uchopit. Ale od roku 1990, když vznikl konflikt na Balkánu, tak od roku 1993 vyjížděly jednotky Armády České republiky především do Bosny Hercegoviny, Kosova, Srbské krajiny, především na ten Balkán. Tam jsme zase vytvářeli policejní ochranu. Ne že bychom ty vojáky kontrolovali, ale vždycky tam mohlo dojít k nějakému incidentu.“
„Já vám řeknu jen jednu takovou životní moudrost, ani ne moudrost, ale takový postřeh, který jsem jednou zachytil. Každý ten poručík, který přijde z vysoké školy, velí ve stylu: ‚Takhle to prostě bude a budete mě všichni poslouchat.‘ Ne vždycky to jde, někdy si člověk musí vypomoct nějakým zvýšeným hlasem. A to byl i můj případ, to je pravda. Jednou byl u mě na kontrole pan podplukovník Dufek, opravdová persona, autorita, zástupce velitele útvaru. A on ke mně přišel a říkal: ‚Josefe, kdo umí, ten nekřičí.‘ A tím mi řekl všechno. To se odehrálo po dvou třech letech mé vojenské praxe a od té doby už jsem nekřičel, protože jsem se držel tohohle rčení, že ten, kdo křičí, neumí.“
„Do roku 1989 byla kasárna – vojáci, jedny vrata, jedny dveře, jeden telefon, a ten kontakt byl minimální. Najednou se všechno mění. Hledají se vojáci, kteří umí cizí jazyky, angličtinu, francouzštinu. Hledají se vojáci do odborných kurzů, do škol. A mně se podařilo 3. ledna 1993 odjet vlakem do Paříže, kde jsem nastoupil do kurzu k francouzskému četnictvu. Možná jsem byl první vyškolený četník v té době v České republice. Bylo to strašně zajímavé, protože 1. ledna se rozdělilo Československo a já jsem 3. ledna jel vlakem do Paříže. Následně jsme jeli do Rochefortu na jazykovou přípravu a poté jsme se vraceli do Paříže. Představte si, jaké to bylo vysvětlovat, proč se rozdělilo Československo. Zaprvé jsme tomu moc nerozuměli a za druhé ještě to řekněte ve francouzštině. To nebylo nic jednoduchého, takže jsme se to nějakým způsobem snažili vysvětlit. Bylo to hodně těžké pro nás, ale asi i pro posluchače, kteří se na to ptali. Byla to úžasná zkušenost, protože jsme tam byli ještě s jedním kolegou. Úplně jiný svět. Prošli jsme takovým základním informačním kurzem, abychom vůbec věděli, jak ty armády v rámci NATO fungují. Jak se tam pracuje s náborem, jak přichází vojáci do armády, do četnictva, jak se k nim chovají jejich nadřízení. To byl úplně, ještě to zopakuji, jiný svět a můžu jedině poděkovat, že jsem tu možnost měl, protože, abych byl slušný, tak jsme měli vyvalený oči.“
Josef Bečvář se narodil 11. srpna 1958 v Plzni a dětství prožil v nedalekém Čížkově. V krajině, kde se mísilo zemědělství s přítomností četných kasáren, ho od mala přitahovala technika a vojáci. Po základní škole nastoupil na Vojenské gymnázium v Moravské Třebové, poté studoval na Vysoké vojenské velitelsko-technické škole (nejprve v Martině, po reorganizaci ve Vyškově) obor raketového vojska a dělostřelectva. Prvních pět let sloužil u raketové brigády v Rokycanech, následně absolvoval postgraduální studium v Brně. Po roce 1989 se podílel na budování nově vzniklé Vojenské policie, v roce 1993 prošel stážemi u francouzského četnictva a v letech 1998–1999 studoval pařížskou válečnou akademii. Byl náčelníkem Vojenské policie (1999–2003), obranným přidělencem ve Francii (2004–2007), ředitelem sekce rozvoje druhů sil Generálního štábu Armády České republiky (GŠ AČR) a prvním zástupcem náčelníka Generálního štábu. V letech 2015–2018 tuto nejvyšší vojenskou funkci v České republice zastával sám. Je držitelem řady vyznamenání včetně francouzské Légion d’honneur. V roce 2025 žil v Praze.
