„To bylo docela drsný, protože jsme šli po Václaváku, chtěli jsme se dostat někam do uliček, nevím, proč a kam jsme šli, to už teda nevím, ale najednou brzdy, prostě žigulík, srazili nás na zem. Myslím, že jsme tam tenkrát byli tři. Srazili nás na zem, policajti ve dvou, nasadili nám pouta, narvali nás do toho žigula a odvezli nás na Bartolomějskou k výslechu. Mě tenkrát pustili jako první, kluci tam teda zůstali déle, ti přišli, myslím, až k ránu nebo druhej den, to už si přesně nepamatuju. Ale vím, že jsem tam čekala dlouho na chodbě, to teda bylo pravdu dost nepříjemné, protože tam je to vážně hnusný. Kdo tam kdy byl, tak takový vydlážděný, prostě kachle všude, takový ty dlouhý chodby, je to fakt nepříjemný. Hned se na mě někdo přišel podívat, pak zase zavřel, zase podívat, zase zavřel, pak po mně chtěli, abych jim podepsala nějakej spis. To jsem říkala, že jim prostě nepodepíšu.“
„Tady v Jihlavě se mi to nestalo, ale stalo se nám to v Praze. V Praze nás z jedný zastávky do druhý, než jsme přejeli tramvají, tak jsme byli totálně zmlácení, že pro nás musela přijet sanita. Bylo nás tam pět a ztřískali nás tam takoví dva hajzlíci. Takoví veksláci. Ale ti byli teda vycvičení. Ale tam se mi povedla jedna parádní věc, protože se nám tak ještě zastavila tramvaj, smáli se nám, že máme... všichni jsme byli zkrvavený... a tak ještě takhle se zavíraly dveře tramvaje a já jsem tomu borcovi tak krásně flusla na tu krásnou bílou mikinu. Ten rudej, takovej ten flusanec, pěknej, od krve, tak to jsem měla ohromnou radost. Stálo mě to pět stehů na rtu, ale asi mi to vykompenzovalo…“
„A pak tam byl nějaký průchod, Pražáci prominou, ale já si to nepamatuju, jak se to tam jmenuje, dá se tam projít do jiný ulice. Tak tam nás narvali a vím, že tam byli i normální, obyčejný lidi, který vůbec nechápali, o co jde. Byla tam ženská s kočárkem, prostě s malým děckem, a oni tam ti parchanti naházeli ten slzák. To bylo... to, že chceš zachránit sebe, dobrý, zmatek, něco, ale když to vidíš, ty lidi tam starý nebo něco, hrozný. A vím, že nás to natlačilo ven, do druhý ulice někam, a tam už stáli se psama. A mlátili nás obuchama rovnou, koho chytli, prostě už to tam brali.“
Jana Bečková Petrovická, rozená Karpíšková, se narodila 8. dubna 1971 v Jihlavě. Už na základní škole se seznámila s rockovou hudbou, která ji postupně dovedla až k punku. Poprvé ji na ulici zatkli, když si ve čtrnácti letech vyholila hlavu a vztyčila obrovské číro. Pro svoji neochotu přizpůsobit se normalizační morálce odešla v šestnácti letech ze školy a nastoupila rovnou do zaměstnání ve sklárnách. Patřila do komunity jihlavských punkerů, ale také mániček, které ji seznámily se samizdatem a zásadními dokumenty, jako byla například Charta 77 či prohlášení Nezávislého mírového sdružení – druhý dokument podepsala, stejně jako množství petic za propuštění nespravedlivě stíhaných a vězněných disidentů. Svůj podpis připojila i pod petici Několik vět. Během normalizace prožila brutální policejní šikanu, od násilí a výhrůžek znásilněním až po reálnou hrozbu skutečného kriminálu. Na konci osmdesátých let se provdala za Kamila Bečku, přezdívaného Větvák, který měl tehdy s vězením již jednoroční zkušenost za napadení veřejného činitele. Zúčastnila se pražských protestů, dnes známých jako Palachův týden, v lednu 1989. Během normalizace se setkala s disidenty a chartisty, jako byli Václav Havel, Dana Němcová, Anna Šabatová, Petr Uhl či Stanislav Devátý. V devadesátých letech začala svobodně podnikat a v době natáčení rozhovoru žila v Jihlavě.
