Dr. Helena Becker Kanyar

„S redakční sekretářkou jsme byly na Václavském náměstí, když se střílelo na [Národní] muzeum. To bylo něco tak strašného! To bylo nahoře, snad sto metrů od muzea. A v tancích jezdili strašnou rychlostí takoví Kazachové. A ti sovětští vojáci byli všichni z Kavkazu. To měli takové jejich obličeje, ty oči! Nikdy jsem nezapomněla. Nikdy jsem si nemohla představit, že tanky můžou jezdit tak rychle. A mezi nimi motorkáři. A ti hoši na motorkách měli československé vlajky. Oni po nich stříleli. A když začali střílet na muzeum, tak mě sekretářka strhla na zem vedle takovéhle louže krve od nějakého mladého kluka. To bylo tak šílené... Potom jsme vstaly, když přestali střílet, a šly jsme k rozhlasu, kde už hořely tanky. A od těch tanků chytly domy vinohradské. To si neumíte představit, jak to vypadalo. Já jsem šla do Mladé fronty. A protože tam byli už vojáci, jenomže to byli takoví Rusové. To nejsou Němci, to jsou bordeláři. Oni prostě nás nechali projít. A my jsme pak šly do jedné tiskárny, která byla na Žižkově nedaleko tam, co jsme bydleli, u Bořivojky. A to byla malá tiskárna. A tam jsme tiskli jen takové jednostránkové noviny. A ty rozvážely malé náklaďáky. A ty noviny prostě se kolportovaly na Václaváku a ve středním městě. A prostě to byla naše revoluce.“

„Zachránil ho ten člověk z Berlína, to byl cukrář a pekař, který byl u nás v domě, tam se nastěhoval. Moje matka byla natolik chytrá, že jakmile jí oznámili z radnice, že můj otec je na gestapu, vyšla na dvůr krmit husu a samozřejmě plakala hrůzou, co se stane, že už svého muže a otce svého dítěte nikdy neuvidí. A cukrář byl naštěstí v dílně, vyběhl, a říkal jí: ‚Neplačte, to děťátko, co máte, to musí být sladké,‘ a hned jí nesl nějakou takovou sladkost, kterou vyráběl. Moje matka mu říkala: ‚Nemůže být sladké to děťátko, protože nebude mít otce. Ten otec je teď na gestapu a určitě skončí někde v koncentráku.‘ A ten Němec říkal: ‚Takový slušný člověk, já se o to postarám.‘ Představte si, že oblékl černou uniformu, to znamená SS, a v té uniformě odešel na gestapo a za několik hodin mého otce přivedl. Už byl otec trošku jako takový zřízený od gestapáků, ale zaručil se za něj, že do konce války už nebude nic se angažovat, že prostě se podřídí všemu, a můj otec se vrátil. Díky tomu jsem měla otce. A moje matka v pětačtyřicátém roce, kdy – vy víte, jak to vypadalo, před tím divokým odsunem, který se prováděl tenkrát – zachránila celou rodinu. A tím způsobem, že my jsme měli velkou zahradu u domu a tam byl velký altán. A v altánu, to byla normálně dřevěná budova a nahoře byla půda a na půdě bylo seno. A ti Němci se schovali v tom seně. A moje matka si vyžádala od toho cukráře deset tisíc protektorátních korun, odjela na kole do Lišova, dvanáct kilometrů, od sedláka koupila za deset tisíc korun bryčku s koněm, takže to asi bylo hodně peněz. A sedlák přijel před náš dům po setmění. Rodina nasedla a odjela, protože tenkrát byli takzvaní běženci a ti šli dnem nocí a pohybovali se po Evropě a do svých původních domovů. A udělala dobře, protože ještě když byli schovaní v tom seně, přišel k nám pekař Janda, který byl v naší ulici a měl maličký krámeček v suterénu, takhle se tam šlo po schodech dole, a maličkou dílničku, a přišel s ruským vojákem se samopalem. A říkal: ‚Tady jsou Němci.‘ A moje matka říkala: ‚Tady nejsou Němci.‘ A provedla je bytem a všechno jim ukázala a oni zase odešli. A tím jim zachránila život, protože oni ještě napsali z Německa, že prošli, že všecko je v pořádku, že jsou zachráněni. Jinak by je byl ten Rus velmi pravděpodobně zastřelil, protože tenkrát to šlo velice rychle.“

„Za války to bylo velice pestré, protože můj otec a jeho sourozenci odmítli německou národnost. Ještě mezi mnichovskou dohodou a okupací v březnu 1939 se můj otec a jeho dva sourozenci, bratr a sestra, oženili a provdali za Čechy a nechali se pokřtít katolicky jako jejich manželé. Jenomže to by jim nebylo nic platné, kdyby nebyli dostali tzv. arischer Nachweis, árijský průkaz, o který si museli napsat do Temešváru. A nějaký pastor v Temešváru byl tak slušný člověk, že napsal, potvrdil jim, že jeho rodina byli po tři generace luteráni, i když to nebyla žádná pravda. Ale on jim zachránil život. Bez tohoto árijského průkazu by byla jen jediná cesta, a to byl koncentrák.“