PhDr. Jan Bartuška

„Do školy jsem chodil rád z několika důvodů – bylo tam teplo, nemusel jsem dřít. Pan řídící tam muzicíroval, krásně zpíval, krásně maloval. Bylo to fajn a mně škola kupodivu šla. Teď my jsme v rodině... tatínkův strejček byl doktorem teologie, to znamená, žádný hlupák, a ony ty geny prostě se nějakým způsobem dostávaly dál. Když jsem byl druhák, my jsme byli prvňáci, třeťáci v jedné třídě, druháci, čtvrťáci, páťáci v druhé třídě, tedy učebně, abych to řekl přesně. No, a třeba mě bavil dějepis. A když páťák to neuměl, už měli dějepis, a neuměl to odříkat, tak se druhák přihlásil, já jsem to odříkal a paní učitelka se na páťáka zlobila. Oni se pak zlobili na mě, že kdybych mlčel, tak... Nebylo to jednoduchý, ale ve škole se mi opravdu líbilo.“

„A my jsme si zažili ten strašlivý tlak, ten šel po několika takových úrovních, jedna byla, že se dávaly dodávky téměř nesplnitelné. A když jste nesplnila, tak jste byla sabotér, tudíž žalovatelná, tudíž vás mohli zavřít a připravit o majetek. To byl jeden směr. Pak chodili, agitovali. Říkali vám nesmysly, kterým jste nemohl ani věřit, anebo když vás nemohli jinak přimáčknout – tak to udělali mýmu tátovi – tak prostě najednou se nám ztratil pes, během čtrnácti dnů byly ukradeny slepice, během měsíce jsme neměli splněna vejce. A už byl tatínek na národním výboru a tam na něj řval předseda MNV, že sabotuje socialistické zemědělství a zásobování. A řeknu hroznou věc, a sice tu, že maminka už měla – to bylo po tom, co vystěhovali sedláka Bobra – a maminka to nějak okomentovala a skončila u soudu a dostala podmínku. A tenkrát předseda MNV řekl tatínkovi: ,No, tak když nedodáš, nebude problém to dát prokurátorovi, zavřou tebe, zavřou mámu, no a děti půjdou do státních dětských útulků.‘ A táta to bral asi vážně, protože jednal s příbuznými, a my jsme už jako děti přesně věděly, ke komu z příbuzných půjdem, kdyby bylo zle.“

„No a pak jsem se vrátil po volbách na učňák a tam jsme měli starýho zástupce, ten byl po třetím infarktu a ten si mě připravoval, abych já to po něm vzal. Ale neřek mi to. Neřek. A vždycky: ‚Mně je tak špatně, hele, pojď udělat tohleto.‘ A řek mi jak, jo. A když už jsem to uměl, tak mi strčil přihlášku do KSČ. To bylo… Pánové, to bylo v září 1989. Strčil mi do ruky přihlášku do KSČ a říká: ‚Tohle si vyplň a my ti řeknem a ty nám to dáš a my z tebe uděláme zástupce.‘ A to jsem věděl, hoši, že je průser. Já a KSČ… Z rodiny, kde byl katolickej kněz – a KSČ. No… Po tom, co dělali tátovi, to prostě nešlo. A věděl jsem, že když řeknu ne, že bude průser. Protože ředitel školy byl Slovák, jako je Babiš, pak to byl člen ideologický komise KSČ a teď řeknu to třetí slovo, žalovatelný, pěkná svině. A věděl jsem, že když řeknu ne, tak že si to sežeru. Tak jsem to odkládal, pak jsem jednou osaměl, v ložnici jsem takhle padnul na postel a v tom mžiku mi přišla, kluci, úžasná myšlenka. ‚Strejčku,‘ to byl ten kněz, ‚strejčku, to ti přece nemůžu udělat.‘ A přišli a řek jsem ne. A začala vojna jak řemen. Chodili mi po dvou na hospitace, aby dokázali, že nemám ve škole co dělat, že to neumím. Čtrnáct dní nato přišel Listopad. Komunisti padli a já měl pokoj.“

„My jsme jeli Sanssouci expresem tady z Budějovic, dojeli jsme na hranici do Velenic, mezitím nás stačili naši prošacovat… A teď přejedeme tu hranici, vodepnuli naši lokomotivu, připojili rakouskou, no a vstoupil tam rakouskej železničář. Kluci, kulturní šok. Von byl ve světlej uniformě, čistej, nažehlenej, košilku čistou, kravatu. Ti naši ajznboňáci, abych to řekl tak česky, ty chodili v tmavomodrých uniformách, vyboulený kolena, umaštěný… Umíte si představit ten šok? Strčil hlavu a říká: ‚Alles Tschechoslowaken? Alles. Auf Wiedersehen.‘ A bylo po kontrole. Takhle, třeba. No a pak, dojeli jsme do Vídně a, kluci, nemáte představu, druhej kulturní šok byl ten, že jsme viděli výklady a v těch výkladech bylo zboží. Akorát mít ty šilinky... To tady nebylo. Tady byly ve výkladech plakáty nebo výzdoba politická. Nebylo. A tam najednou bylo.“

„Když vznikly JZD, u nás to bylo v roce 1957, tak oni se snažili… Protože kdo mohl z venkova… Protože po vzniku JZD byla na venkově šílená bída. Slyšeli jste někdy pojem pracovní jednotka? To byla práce, kterou jste udělali za den, a za tu jste měli peníze. Ale ta pracovní jednotka v začátku družstev byla tak šest korun, sedm korun. To bylo strašně málo. A teď v JZD vám to nevypláceli měsíčně, jako je to dneska. To šlo tak, že vám dali zálohu, ta dělala padesát procent, takže jste za den dostali tři pade, a zbytek vám dali jako dobírku a možná že taky ne. Protože když družstvo třeba stavělo, tak nedostalo od státu stavební úvěr, to muselo stavět ze svých peněz, ty se odečetly z toho vejdělku, a z toho, co zbylo, se teprve rozpočítávalo na tu jednotku. Takže, promiňte, řeknu to škaredě, ale třeba znám situaci v Bohunicích, tam to bylo tak mizerný, že kdyby byli zemědělci neměli záhumenky a kdyby byli občas taky nekradli, aby byli uživili ty svoje krávy na těch záhumencích, tak doslova museli pochcípat. Tak to bylo mizerný.“