Олександр (анонімно) Oleksandr (anonymous)

„Pro mě bylo dost zajímavé zařizovat si život sám. Byl jsem šťastný, že jsem se vrátil na Ukrajinu a jsem v ukrajinském kontextu. Velmi mi chybělo právě toto prostředí, lidé, ten neustálý kontakt s děním. Když jsi v zahraničí a víš, že na Ukrajině probíhá nějaké ostřelování, je velmi znepokojující, že někdo pociťuje důsledky toho, někdo prožívá ty emoce, a ty ne. A ztrácíš tu spojitost s prostředím. Když jsem teprve začínal studovat, měl jsem jen pár spolužáků, se kterými jsem se mohl v Kyjevě setkávat. První rok jsme měli distanční výuku. A dá se říct, že to bylo i období velmi zajímavého samostatného formování sebe samého a uvědomování si prožitých zkušeností. Jsem velmi vděčný rodičům, že mi dovolili prožít toto období samotnému, vrátit se na Ukrajinu. Táta už v zahraničí odjel na plavbu, na loď, a máma se sestrou zůstaly v Německu. Pak později jsem se k nim vracel na začátku... dá se říct, na zimu. Bylo mi teprve sedmnáct. Strávil jsem tam ještě jedno období, přes dva měsíce. Bylo to už zajímavější a příjemnější období v zahraničí, protože jsem věděl, že v Kyjevě mám byt a vazby na toto místo, že se sem v každém případě vrátím. Nebyly žádné hádky s mámou, s rodinou, že se určitě musím vrátit k nim. Už tu byla nějaká jistota, kterou nebylo možné porušit.“

„Když už bylo jasné, že Rusové ostřelují okolí Mariupolu, že mají [Rusové] vliv, když se ve městě začalo objevovat víc vojáků, začal aktivní odpor proti ruským vojákům v Doněcké a Luhanské oblasti – začalo být jasnější, co se děje. Někdy v té době se mi to všechno v hlavě vyjasnilo, a pravděpodobně i v hlavách mnoha dalších. Mimochodem, vzpomněl jsem si: tehdy na jaře nebo na začátku léta, právě když došlo k této dočasné okupaci, nás jednoho dne ve škole prostě poslali domů. Sbalili jsme si kufry, matně si vzpomínám, pak jsme ale ty kufry nepotřebovali. I když vím, že v té době poměrně hodně lidí odjelo z města, a pak se za měsíc nebo dva vrátili. Tehdy v rodině nebylo to silné vědomí, co se děje, ani chápání toho, co je třeba udělat, aby se tomu zabránilo. Pamatuji si, jak máma v práci celý týden, možná i déle…, rozebírali vyhořelý městský výbor, konkrétně hledali dokumenty, které tam shořely. Jak dodnes říká: museli tehdy vyhodit všechny věci, protože všechno páchlo kouřem. A pak je památný začátek roku [20]15. To je asi jeden z nejhorších dnů – před [20]22 rokem. Bylo to 26. ledna, pokud se nemýlím, [20]15 roku, kdy Rusové silně ostřelovali Schidnyj [Východní]. A čtvrť Schidnyj je právě tam, kde byl byt mého táty, byt tátových rodičů. Tehdy už tam byl jenom děda a prababička, která tam taky bydlela. Naštěstí dědeček tehdy neutrpěl, ale zahynulo víc než dvacet lidí. Byly to Grady. To byl tehdy pro město velký šok, protože tehdy nejvíc za celé to období od roku [20]14 utrpěli právě místní obyvatelé, obyčejní lidé, kteří nebyli zapojeni do žádných procesů. A tehdy jsme si uvědomili, že to není někde daleko, ale že je to blízko, a může to být vždycky.“

„Nějaké politické hranice se určitě v dětství postupně vytvářejí. Pamatuji si první velký výlet s rodinou na Krym. Bylo to v roce 2012. Pochopitelně jsem to chápal jako ukrajinský Krym. Nicméně si teď nevzpomínám, proč tomu tak bylo. Také tam určité období života strávila moje máma, když v mládí pracovala v létě jako servírka v jednom z krymských podniků. To jsou také takové příběhy. O, nějak se mi teď jasně připomnělo: nějaký zájem o ekonomiku, politiku a společenské uspořádání se u mě začal projevovat už v dětství, pravděpodobně díky tátovi. Protože jeho zajímaly nějaké vědecké programy, znalosti o průmyslu, částečně o regionech. Neřeknu, že to byl nějaký hluboký zájem, ale prostě to tam bylo. A pravděpodobně díky rozhovorům s ním jsem postupně poznával nějaké první aspekty, získával porozumění, co je Mariupol, proč je takový, co je Ukrajina. A z nějakého důvodu si z dětství velmi dobře pamatuji, jak jsem nadšeně sbíral – ale nesebral jsem všechny – magnetky z jogurtů Rostyška, když tam byla série magnetek o regionech Ukrajiny. Každý puzzle z určitého regionu měl na sobě nějaký symbol daného regionu. Pamatuji si, že jsem jich nasbíral jen několik, nějak jsem si ale zapamatoval, že Ukrajina se skládá z určitého počtu regionů a nějaké geografické hranice. Každopádně ale mohu říct, že kulturní prostředí, ty babiččiny příběhy a tak dále – to všechno nějak často tuto geografii rozostřovalo. To, co od dětství běželo v televizi... Bylo to takové krátké období, kdy tam ještě vysílala nějaká ruská část televize. Pamatuji si nějaké ‚Pole čudes‘, které tam běželo. Bylo tam nějaké porozumění, nějaké vznášení se v prostoru bez hranic, a to bylo zvláštní. A samozřejmě také ruský jazyk, zájem mnoha lidí o ruskou kulturu a ruské zábavní programy. To stíralo hranice. Pamatuji si, jak rodiče v dětství sledovali nějaký pořad ‚Naše Rusko‘ – dnes je to naprosto neuvěřitelné. Pak jsou tu regiony, o kterých jako by nic nevíš, ale které ti dávají určitou představu o tom, že to může být něco blízkého a známého. A právě v tom se nacházely ty ‚přelomové‘ příběhy – v této geografii ve tvé hlavě. To, co určitě potvrzovalo ukrajinskou geografii, bylo školní vzdělání od dětství. Je to přece jen nepochybný vliv předmětů ‚Já a svět‘: v různých obdobích vzdělávacího programu se nazývaly různě, ale dalo by se říct, že se jednalo o takové…, dá se říct, občansky orientované předměty, které se tě snaží vzdělávat a dávat ti pochopení Ukrajiny, její pestrosti a rozmanitosti, území, sjednoceného nějakými společnými myšlenkami. A v principu je to po základní škole určitě povědomí o Ukrajině. Naštěstí ruský svět, ruský kód do školního vzdělávání příliš nepronikl.“