Jorge Zúñiga Pavlov

„Vzpomínám, když se mi poprvé dostal do rukou Komunistický manifest. Říkal jsem si, tyjo, komunismus, to musí být krásná společnost, všichni mají všechno. A tady je nějaký manifest. Jako mladý člověk nevíš, co za tím je, nedáváš si to do historickýho kontextu. Tenkrát jsem absolutně nevěděl, že existuje nějaký východní blok. Když se angažuješ víc a víc, začíná se to k tobě dostávat, a pořád to vidíš jako pozitivní. Chceš to takhle vidět. Já bych spíš řekl, že ten [Pinochetův] režim, každý fašistický režim se snaží, aby lidi byli co nejvíc nevědomí. Aby znali co nejmíň a jenom pracovali. Na druhou stranu – veškerá svoboda byla jenom ekonomická. Mohl jsi podnikat, jak jsi chtěl. Ale neexistovaly žádné zákony, které by nějakým způsobem chránily pracující, obyvatelstvo. Aby sumarizovaly nějaká práva. Nic takovýho neexistovalo. Byla to divoká doba a z toho prosperovali ti, kteří měli patřičné vzdělání v tom modelu. Ten model začal v Chile. Na tom zbohatli neuvěřitelným způsobem. Když je zakázáno, aby existovaly kolektivní smlouvy, odbory, veřejné zdravotnictví, a k tomu máš třicet procent nezaměstnanosti, každý může opravdu libovolně vykořisťovat a ti lidi nenajdou žádné zastání. V takové společnosti je dost těžko nebýt proti tomu a nechtít, aby to skončilo. Ten, kdo se nezapojí, přestože to ví a vnímá, tam nenacházím žádné morální hodnoty. Naštěstí v rodině i ve škole se ty hodnoty ke mně pořád ještě etablovaly. My jsme chtěli tohle změnit.“

„Když s těmi lidmi strávíte nějaký čas, začnete se kamarádit. Chodíte s nimi na pivo a tak. Začnou do vás pumpovat, proč jsi komunista a proč nemáš být komunista. Začnou na vás chrlit množství informací, které se snažíte vnímat. Konfrontovat s tím, jak jste si mysleli, že to tady má být. A najednou se to celé vyjevuje před vámi jako obrovský otazník. Proč nemůžou cestovat? A proč je potřeba mít vízum ven a vízum dovnitř? A najednou to začíná. Najednou si říkáte, ale tohle není zrovna, co já si představuju jako demokratickou společnost, kde každý má práci a každý má kde spát. To jsou takové zkratky, které máme, abychom se dostali k nějaké ideologii. Když vám nějaká ideologie naservíruje, že budete mít obstarané všechny základní potřeby, je to velmi líbivý. A když jste ještě k tomu mladí a žijete pod fašistickou diktaturou, je to suprová představa. Ale najednou to vidíte a realitu vidíte jinak. Říkáte si, aha, život není jenom o tom, že máte co jíst, i když je to mizerný žrádlo, a že máte kde spát, i když to je místy až nedůstojný. A že ti lidi jsou šediví, že tu je každý smutný, nikdo se nesměje. Začnete pátrat a zjišťovat víc a najednou si uvědomujete, že je to tu jakýsi velký koncentrák. Celý národ je pod nějakou partou lidí, kteří všem nalinkovali život.“

„Sníh, poprvé v životě. Byl listopad, zvláštní moment. Přiletět večer, někdy v pět, v šest, a všude sníh. A hlavně jsem viděl spoustu lidí s těmi vysokými čapkami [beranice]. Říkal jsem si, to jsem jako v Rusku, takhle asi vypadá Rusko. Pro mě to byl úžasný pocit. Ale ber to tak, že za prvé – bylo to jako dostat se do ráje. I když to zní hloupě. Teď jsem v socialistické společnosti, tady budou mít všichni všechno. Říkal jsem si, teď se podívám, jak se žije v té společnosti, kterou já jsem chtěl pro Chile. Ten první pocit byl – všechno vnímat pozitivně. Byl jsem nastaven všechno hodnotit jako plus. Navíc když přicházíte ze země třetího světa, jakýkoli jiný svět vám přijde lepší. Hned první problém je pomatení. Nemáte to pořádně s čím objektivně porovnat. A pak taky exotičnost. Nerozumíte ničemu, najednou jste jako negramotný. Ten jazyk se nedá nijak uchopit. Mluvil jsem obstojně francouzsky, anglicky lámaně. A samozřejmě španělsky. To vám nepomůže. Jste naprosto jazykově bezprizorní. A začínáte všechno vnímat jako exotickou zemi. Co je to, to bílé, co všechno pokrývá? U nás jsme sníh mohli vidět jenom v Andách. A také ta zima. V Čechách v té době ještě byly pořádné zimy. Navíc jsem byl velmi špatně oblečen. Pocházím z města, kde v zimě je nejnižší teplota plus 16, v Santiagu někdy klesly teploty na nulu. A v Praze bylo najednou minus pět, minus osm. To byly první momenty. A pak mě dvě věci velmi rychle překvapily. To byla neudržovanost toho města, jak to město, které mělo být historické, staré, chátralo. To jsem nechápal. Všude byla lešení, dokonce někdy i dřevěná. Říkal jsem si, tohle vypadá, že je to tady sto let. Nechápal jsem, proč je to tak zdevastovaný. A pak jistá estetika – nápisy na obchodech, výklady, které mi připadaly hodně zastaralé, jako by se čas zastavil. Na druhou stranu jsme dostali peníze. Poprvé v životě mi někdo řekl: Tady máš 400 korun, kup si kabát, kup si něco na sebe. Tady máš další peníze na měsíc. Pak to dostaneš v Poděbradech pravidelně, budeš mít jídlo. Říkal jsem si, že to je úžasný, budu studovat, a ještě za to budu dostávat peníze!“

„Ty sledovačky, to je běžná praktika, kterou dělají všechny represivní složky. To jsou zajímavý hrátky. Někdy vás sledujou jenom proto, abyste věděli, že jste sledovaní. Tím pádem vy víte, že jste sledován, a dostanete strach. Je to vlastně vyhrožování. Pokud hrajete roli v nějaké organizaci a zrovna na něčem pracujete a zrovna vás sledují – dost často se stávalo, že víte, že vás sledují, a je tam nejen ten sledovaný a sledovatel, ale ještě další, který sleduje všechno. Oni vědí, že vy víte, jak je identifikovat. Jsou různé fígle, jak zjistit, jestli vás někdo nesleduje. To je taky součást těch kurzů: jak chodit po ulici, kde si sednout v autobusu, jak často se zastavit naproti výloze a použít ji jako zrcadlo. Sledovat přesně, kdo je v tom momentu na ulici. A celá řada dalších. Ty sledovačky byly různého charakteru.“

„Jedna z prvních věcí, které musíš absolvovat v ilegalitě, jsou konspirační kurzy. Musíš se naučit přežít. Jsou to takové tajné školy. Ty tajné školy tě musí naučit, jak chodit po městě, jak poznat, že tě někdo sleduje. Co máš a nemáš dělat v případě sledování. Jak se odpojit od ostatních soudruhů z tvojí buňky, aby nebyli v ohrožení. Je celá řada věcí, které se musíš naučit, abys mohl fungovat jako nelegál. Ty skupiny jsou zakázaný a pokud tě chytnou, můžou tě někam odvézt a pátrat dál. Musíš se naučit chovat. Je celá řada pravidel, jak chránit sebe i ostatní. Pak jsou kurzy základní znalosti zbraní. Přijdeš na kurz, který trvá 3–4 hodiny, schováš se v nějakém domě, je vás 5–6 a jste tam zavření 48 hodin. Jsou tam nějaká bezpečnostní opatření, abys mohl dostat kurz, jak vypadá kvér, jak se nabíjí, jak funguje. Pak jsou kurzy, kdy jedeš někam na venkov. Chile má naštěstí pořád obrovská neobydlená území, kde můžeš střílet a nikdo to neslyší. Samozřejmě někdo to musí připravit, ty tam jdeš jako žák, aby ses naučil mířit a střílet. Když to porovnáš s profesionálními vojáky, proti kterým bojuješ, je to velmi naivní. Ale absolvuješ takový malý kurzy.“