Jana Žáková

* 1941

  • „To vždycky zazněly sirény v noci, muselo být zataženo, černé zatažení, musely to být černé rolety, a kdo je neměl, dostal pokutu. Pamatuji se, jak zazněly sirény a naši už byli z těch náletů tak unaveni, že ty sirény ani neslyšeli, a jsem je probudila, a tak mě museli popadnout a šli jsme po ulici, byla to Wintrova ulice v Praze 6, a šli jsme k babičce, která bydlela v ulici Somské, a já jsem viděla nad sebou ty letadla. To vidím dodneška. Takový ten temný hukot, to nebyla nadzvuková letadla. To letělo a teď nevíte, kam doletí a kam to padne. Tak to si pamatuji, bylo mi přes tři roky. Ale v paměti to mám, tohleto.“

  • „S Čedokem jsme si řekli, že vyjedeme do Jugoslávie. Organizovaný zájezd vlakem, no tak dobře, ale můj muž jako důstojník... musel žádat o povolení, a to povolení dokonce dostal, ale to nebyly pasy, abyste si mysleli, že máte pas a vyjedete. Dostali jste takovej dvojpapírek, to byla stránka, kde byla vaše fotka, kde jste se narodili, kde jste, a povolen výjezd třeba od 5. července do 28. července do Jugoslávie, konec, tenkrát to byla Jugoslávie, no. Tak jsme vyjeli, měli jsme každej kufr, sedli jsme do vlaku, to byl čedokáčskej vlak, a vyjeli jsme do Jugoslávie. Když jsme přijeli, tak tam bylo napsáno, že je voják z povolání. My jsme přijeli do Bratislavy, tam přišla pasová a celní kontrola. Pochopitelně otevřte kufr, byl to náš kufr, tak jsme jim museli ukázat, co v tom kufru máme kromě plavek, ručníků a tak dále. To byla ta celní a pasová kontrola, no pasy nebyly, ale bylo tohle výjezdní povolení a můj muž, protože byl voják, a ten Slovák mu říká: ‚A kde máte potvrděně o predaně osobného preukazu?‘, protože my jsme měli občanky a vojáci měli osobní průkaz, no a můj muž říká: ‚No, odevzdal jsem ho, ale potvrzení nemám.‘ Teďkom začali diskutovat, v tom vlaku tam bylo asi pět set lidí, a ten pohraničník říká: ‚Vystuptě si, alebo vlak nepojedě ďalej.‘ Teďkom všichni říkali: ‚No, to ne, to snad ho pustíte... Dyť se bude zase vracet za tři neděle.‘ ‚Vystuptě si, alebo vlak nepojedě ďalej.‘ Tak si představte, že oni se k němu postavili, ten vlak se už skoro rozjížděl, vystoupili s ním a my jsme pokračovali dál a můj muž s taškou, v které měl matraci a nevím, co ještě jsem mu tam dala… čokoládu, nějakej džus a měl dináry, tajné dináry, který jsme si prostě někde vyměnili… jako někdo nám je tajně prodal. A zůstal v tý Bratislavě a víte, jakej to byl šok. To byl pátek odpoledne, my jsme pokračovali vlakem ďalej, ďalej a ten tam zůstal. Teďka všichni diskutovali, no to se nevrátí, to, jak to udělá, anebo co se bude odehrávat. Já jsem taky nevěděla. My jsme přijeli v sobotu dopoledne do Splitu, pak jsme ještě jeli lodí na ostrov a teďka jsme tam vystoupili, šli jsme do penzionu. Vedoucí toho zájezdu, bylo mu na čtyřicet, mě představoval tomu ubytovateli, říkal: ‚No, to je paní Žáková, její manžel musel zůstat a možná přijede pozdějc.‘ To byla taková nepříjemná situace, viďte, pro něj i pro mě, já jsem si říkala, co já tady budu… pak jsme šli na večeři, pak byla neděle a pořád jsme si tam o tom všichni povídali a strašně nás to mrzelo. Mě teda opravdu hodně, protože to byla naše první zahraniční cesta a věděla jsem, že asi poslední, a teďka na ten ostrůvek přijížděla loď. Jednou přijela ráno a zase se pak vracela do Splitu večer, no a my jsme tam tak seděli na té plážičce, koupali jsme se a najednou tam vidím takovou postavu a byl to můj muž. V neděli ráno, tohleto se stalo v pátek večer, a teď ta jeho anabáze. Musel se vrátit, oni mu poradili stopa, takže odjel a na benzince mu chytli stopa. Stopem odjel do Bratislavy, tam šel na posádkový velitelství a ti telefonovali do Prahy, jestli na mou duši ten průkaz odevzdal. Shodou náhod ten pán, co mu měl potvrdit to odebrání, byl v kině, tak to byl další problém, ale tak za ním do toho kina poslali vojáka, ten potvrdil, že to odevzdal pod číslem 39. V Bratislavě dostal razítko, do ho odevzdal pod číslem 39, a bylo. Takže teďka mu zase poradili, tak šel na benzinku a tam mu chytli stopa. Byl to wartburg a jeli s ňákým Bulharem, ten jel předtím ve fiatu, projížděli, že pojedou do Maďarska, takže on s nima projel Maďarsko, spal tam na matračce, teda oni si postavili stan a pak ho vzali až do Bělehradu. V Bělehradu u pumpy skončil, dostal mapu a vracel se zpátky do Rijeky. Z Rijeky se dostal stopem. Češi nebrali, protože ti byli plný konzerv a všeho možného, když jeli soukromě. Dostal se do toho Splitu a on nevěděl, že měl peníze v kapsičce, a ty dináry někde ztratil. To ale zjistil, až když jsme se spolu setkali. Teďka chtěl na tu loď, a neměl peníze. Oni říkali pět dinára a on říkal: ‚Nemám pět dinára. Furt nemám.‘ Pak se jim ho zželelo s tou taškou, jak tam smutně stál, tak ho vzali zadarmo a přijel za mnou do Jugoslávie. Tak to byla odysea, tohleto.“

  • „Ty represe začly a chopili se jich naši lidi. Ono se říká, je takový přísloví, Poturčenec horší Turka, to znamená, že ten Sovětskej svaz na nás naléhal, ale realizovali tady represe a to všechno realizovali naši lidi. To všechno bylo v jejich moci, v jejich rámci těch lidí, jako ty direktivy. Okolo roku 70 to bylo dost nepříjemný a pak se to uvolňovalo, až já nevím, 85–86, to už bylo po těch… to už tak strašný nebylo. Myslím si, že těch prvních pět let, že to opravdu bylo devastující pro lidi, pro tu republiku. Co oni tady dělali, najednou přišli ve 45. A nás osvobodila, najednou tady kasárna, měli své školy, to Ralsko a to všechno. Tam jsou pozůstatky, viďte… Všude tady byli a nejhorší je, že si v tom 68. roce mysleli, že nás přišli osvobodit, protože tam jim to imputovali do hlavy, že tady je to ohrožený, ten socialismus, a že tady trpíme, že nás musí osvobodit. Každý jim nadával, každý je nenáviděl, no né každý, ale 98 procent národa určitě. Někdo jim vyšel vstříc. Měli jsme známý a ten pán, bratr té známé, ten to tak špatně nesl, že jsou tady. Oběsil se v sadě na višni. Na mou duši se oběsil. Protože je měl předtím ty Rusy rád, byli mu sympatický, a najednou sem přišli, tak to byla pro něj tak bezvýchodná situace v tom 68., že fakt se oběsil.“

  • „Já jsem nikdy dril ráda neměla a vždycky jsem těžce nesla, kdyby se nějaký dítě cítilo ukřivděný. Co to je křivda, víte. Stalo se vám někdy, že vás někdo třeba jako z něčeho nařknul, že jste něco udělali, a vy jste věděli, že to není pravda, a nemohli jste se obhájit? Tak to je myslím pro děti i pro dospělý to nejhorší, co může bejt. Tak to jsem nikdy nechtěla, aby to ty děti zažily, a vždycky jsem jim říkala, máte nárok chybovat, a když nevím, tak se zeptám. A já si myslím, že to se tak u vás ve škole takhle uplatňuje, určitě. Že to tak je, a když nevím, tak se zeptám. A chybu udělat můžu. Vím, že jeden chlapeček, ten měl problémy se psaním a říkal, já se tak snažím! No tak už když ta snaha je, když to víte, že se snaží, tak jako berete to pozitivně, ale když je někdo negativní, tak to tak dobře nepůsobí, že. Ať ze strany učitele, tak ze strany dětí. Škola není trest, nechodí se tam za trest, ne? A teoreticky byste se tam měli těšit. I když někdy třeba, když je třeba písemka…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Vršovice, u paní Žákové doma, 03.04.2014

    (audio)
    délka: 01:34:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem nikdy neměla ráda dril a vždycky jsem těžce nesla, kdyby se nějaké dítě cítilo ukřivděné

Jana  Žáková
Jana Žáková
zdroj: Sbírka Post Bellum

Jana Žáková, rozená Kudrnová, se narodila 24. června 1941 v Praze, dětství a mládí prožila v Dejvicích. Její maminka byla od roku 1940 v domácnosti, předtím pracovala na ministerstvu zemědělství. Maminka pro ni psala deník, který obsahoval záznamy a příběhy z dětství pamětnice a zároveň válečné události, mimo jiné například vzpomínky na bombardování či osvobození Prahy. Po absolvování základní školy nastoupila na Jiráskovu pedagogickou školu v Ostrovní ulici v Praze. V roce 1959 začala pracovat jako vychovatelka ve školní družině ZŠ Na Smetance v Praze na Vinohradech. V roce 1961 se vdala za Jiřího Žáka a začala pracovat jako učitelka na ZŠ v Berouně. Její manžel byl voják z povolání, pracoval u protivzdušné obrany, nejdříve u Berouna a později v Praze. V roce 1963 se manželům narodil syn Martin. V roce 1973 se rodina přestěhovala do pražských Vršovic, kde žije dodnes. Jana Žáková působila především na Základní škole Gutova v pražských Strašnicích a v roce 2007 odešla do důchodu.