"[Vystavující fotograf] fotil výborně a volal mi, protože jsme se znali, a říkal: ‚Hele kluci, vy máte teď tu kapelu, já jsem o tom slyšel. Já mám vernisáž ve Fotochemě…‘ Tenkrát byla Fotochema u mostu u Labe. ‚A já bych potřeboval, aby mi někdo zahrál vernisáž.‘ To bylo nějak v roce 1980. Říkal jsem mu, že má smůlu, protože jsme teď zrovna kapelu zrušili. On říkal, že mu to nemůžeme udělat. Řekl, ať tam přijdeme, vezmeme nástroje a něco zahrajeme. Já si říkal, že to bude průšvih, že nás vypískají, vždyť nemáme žádný repertoár. A v těch dvou nástrojích… klavír jsem tam tahat nemohl. Mohl jsme tam vzít akorát klarinet, nebo nějaké ‚zobcovky‘. Nakonec mě přemluvil a řekli jsme si s Martinem [Brunnerem]: ‚Je to sázka do loterie, prostě tam půjdeme. Ty si vezmeš flétnu, já si vezmu klarinet a nějaký činel.‘ Martin tomu říká ‚mlhy z hor‘, budeme tam improvizovat. Přišli jsme a začali něco hrát, nevěděli jsme, co to bude. Začal jsem šustit na činely a tak… Oni zatleskali, nevypískali nás a vypadalo to, že to mělo úspěch. Dokonce, když vernisáž skončila, přišel za námi nějaký člověk a zeptal se, jestli máme desku. Zůstali jsme úplně mrtví. A říkali jsme si: ‚Aha! Z toho by mohlo něco být.‘ To byl vznik Ventil dua."
„My jsme byli prostě jejich taková záchrana, protože jednak jsme jezdili ven a byli jsme slavní už od roku 1978, když jsme vyhráli nějaký ten celosvětový festival UNIMA, kde se sjel celý loutkářský svět, takže o nás už všichni věděli a pak nás automaticky zvali na všechny tyhle festivaly, už se o nás vědělo. To byl jedna věc. Takže kdyby nás zrušili, to by bylo takové: A kdepak je Divadlo DRAK, co se děje? Takže to nešlo. A za druhé jsme nosili ‚chechtáky‘, ty západní, že jo? A to oni taky potřebovali a to tenkrát nebylo málo.“
„Takže se stalo, že Divadlo Drak kromě starého, stařičkého ekonoma, který byl ve straně, ale ten potom v zápětí odešel, tam nebyl ve straně nikdo – včetně ředitele – to byla jediná instituce v republice, kde nebyl jediný komunista. Oni to samozřejmě věděli a vždycky tam přišli a všelijak prosili. My jsme měli takovou oblíbenou výmluvu, že to je tak odpovědná záležitost, že se na to necítíme. To takhle většinou všichni dělali. A oni říkali, ať alespoň SSM, nebo tenkrát se to jmenovalo ČSM, že jo. Takže jsme to nějak na oko založili, ale pak to hned skončilo. Neudělali s tím nic. Měli jsme potom takové průšvihy, kde vyhrožovali. Například herec udělal nějakou zmínku, nebo něco v textu, udělal nějaký fórek na něco takového. Lidi se zasmáli a shodou okolností tam byl ‚kulturtrégr‘ z města, to byla nějaká premiéra. Ten úplně vylítl říčnej, když to skončilo, a křičel: ‚Ukažte mi text, ukažte mi text!‘ A teď to tam samozřejmě nenašel a říkal, že nás zničí, že už v podstatě neexistujeme. Jmenoval se Pravda, to bylo krásné jméno. Byl to nějaký stavař a dělal vrchního přes kulturu, stavař přes kulturu.“
Jiří Vyšohlíd se narodil 16. února 1943 v Hradci Králové. Po studiu loutkoherectví na DAMU (1960–1964) působil rok ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně a poté absolvoval základní vojenskou službu v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. V roce 1967 nastoupil na pozvání režiséra Miroslava Vildmana do Divadla Drak, kde dodnes působí jako herec, režisér, skladatel scénické hudby i scénograf. Jako režisér debutoval roku 1991 inscenací Nalaďte si vidličku, později následovala například Černošská pohádka. Byl členem několika kapel, v 80. letech spoluzaložil s Martinem Brunnerem jazzové Ventil duo, které získalo 1. místo na MJF v Karlových Varech. V roce 2014 vznikla jeho další jazzová kapela Dragon’s Brew, tentokrát se synem a dalšími hudebníky. Vedle původní tvorby upravil pro Drak například Prodanou nevěstu, Šípkovou Růženku, Pastýřku putující k dubnu či Píseň života – Mor na ty vaše rody! Za celoživotní mistrovství v loutkovém divadle obdržel v roce 2015 Cenu Thálie. Je otcem tří dětí – Petra, Jany a Jiřího. V roce 2025 žil v Hradci Králové.
