Inka Vostřezová

* 1930

  • „Löbl byl potom bohužel v procesu se Slánským obviněný, ale naštěstí ho nepověsili, on to přežil.“

  • „A potom právě, když takhle varovali otce, mě vzal za ruku, to byl od něj psychologicky myslím docela dobrý tah, a šli jsme na britskou ambasádu žádat o vízum. Ale tehdy jsme žádali o pracovní vízum. Nevím, kdo to otci poradil. Naši měli ještě pořád rumunské pasy, sice už prošlé, neměli československé občanství, a vím, že táta uplatil někoho na ambasádě, aby je prodloužili, aby platily. S těmi pasy šel k Miss Wellington, která zařizovala víza do Anglie. To už tu byli Němci. A v našem baráku se jeden mladý chlap najednou objevil v esesácký uniformě. Na jaře v devětatřicátým. My jsme šli v létě za tou paní Wellingtonovou a žádali jsme o pracovní povolení a vízum a dostali ho. Také pomohlo to, že jsme neměli československé občanství, protože tím oni byli zaplaveni a měli kvóty, ale Rumunů tady moc nebylo, kteří chtěli do Anglie. No a v devětatřicátým jsme jeli vlakem přes Německo do Anglie a to si pamatuju už jako malá holka, že když jsme přesedali z jednoho vlaku na druhý, myslím, že to bylo ve Frankfurtu, že tam už na některých těch čekárnách bylo napsáno ‚Juden verbotten‘. Tam jsme jenom přesedli z vlaku na vlak a pak jsme do Anglie pokračovali lodí.“

  • „Jednou přišel nějakej fízl za tátou a říkal: ‚Pane Vainstein, co vy tady ještě děláte? Vy jste Žid, a tohle jsou Němci. Koukejte odsud vypadnout!‘ Měl pravdu. A naši se začali okamžitě starat. Oni sice věděli, protože u nás často bydleli uprchlíci z Německa... Už tehdy. Jednu dvě noci u nás přespali. My jsme měli malej byt, bydleli jsme na Pankráci a měli jsme akorát pokoj a kuchyň. A společnou předsíň a koupelnu se sousedy. Uprchlíci z Německa byli většinou Židi, myslím, nebo komunisti nebo sociální demokraté, já nevím. Nechávali je přespat, v tom případě spali v mé posteli a já jsem spala na dvou k sobě složených křeslech. Asi v osmatřicátým roce se u nás objevila mladá slečna, sestra nějaké naší známé, která odjížděla do Ameriky, a ona žehlila a zpívala si anglickou písničku. To byla první anglická píseň, kterou jsem v životě slyšela. Zpívala: ‚Heaven, I'm in heaven, and my heart beats so that I can hardly speak.‘ A já jsem potom zjistila, že je to písnička z filmu Freda Astaira a Ginger Rogersové, kterou tam on zpívá.“

  • „Byla jsem tu zpátky a najednou mi volal sám Václav Havel, že by chtěl, abych přišla k němu na kafe, že by se mnou chtěl mluvit. Já ho osobně neznala, i když on byl v Americe, s Olgou jsem se sešla. Tu jsem doprovázela, dva dny jsem s ní jezdila do Los Angeles a tak různě. Ona byla velmi málomluvná. Sešla se s paní Bushovou, to byl tehdy prezident George Bush starší a jeho žena Barbara ji pozvala na čaj, a pak jsme také byly na čaji u paní Cheneyové, manželky Dicka Cheneyho, a protože jsem ji doprovázela, tak jsem jim také tlumočila. Olga byla velmi příjemná, i když byla rezervovaná, nebyla moc přívětivá, ale byla velmi slušná. No a najednou mi volali z prezidentské kanceláře, ale to už Olga nežila a on [Václav Havel] mi říkal, že by chtěl, abych k němu šla pracovat do kanceláře. Abych šla pracovat k Dáše. Ona to byla spojená kancelář. On byl hrozně slušnej, vždycky mi přišel podat ruku, třeba ve Španělském sále, když měl přijet německý prezident, chystala se výzdoba a já jsem se tam šla podívat, jak to dělají, on byl na druhém konci a přes celý Španělský sál šel, aby mi podal ruku. On byl úžasně slušnej. Musím říct, že se vždycky choval velice lidsky, velice slušně a byl milej. Já jsem u něj ráda byla v kanceláři.“

  • „Procesy jsme sledovali, protože jsme některé ty lidi znali a nevěřili jsme tomu, co slyšíme v rádiu. To byly nesmysly, co tam o sobě vykládali. My jsme některé ty lidi znali z emigrace, jako Evžena [Eugena] Löbla, ten byl dokonce jedním z vedoucích v dětském domově, kde jsem byla. Krásně zpíval. Byl to původem Slovák a zpíval ‚Já som bača velmi starý‘, to byla jeho oblíbená píseň. Mnoho z těch lidí naši znali a říkali už tehdy, že je to nesmysl. Ty rozsudky byly hrozný. Samozřejmě jsme z toho byli v šoku...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.03.2017

    (audio)
    délka: 03:02:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka je Ruska, táta Žid a já jsem Češka

Inka Vostřezová kolem roku 1970
Inka Vostřezová kolem roku 1970
zdroj: archiv pamětnice

Inka Vostřezová se narodila v Praze 4. ledna 1930 manželům Vainsteinovým, židovským emigrantům z tehdy rumunské Besarábie. Rodiče, kteří si původně Československo vybrali jako nejméně antisemitskou zemi, byli nuceni Prahu i s malou Inkou v roce 1939 opustit právě kvůli nacistické hrozbě. Její naplnění prožili ve Velké Británii, kam utekli. Předtím ve svém malém pankráckém bytě nejednou poskytli útočiště uprchlíkům z radikalizujícího se Německa. Zatímco v Londýně oba pracovali ve válečném průmyslu, pamětnici se před nálety na hlavní město snažili ochránit pobytem v dětském domově pro emigranty, kde strávila celkem dva roky. Poté pět let studovala v internátní škole vedené kvakery, jejichž moderní pojetí výuky jí vyhovovalo a ovlivnilo ji v budoucích zájmech. Když se rodina v roce 1947 vrátila do Československa, Inka Vostřezová nastoupila do septimy dívčího gymnázia ve Vodičkově ulici. Maturitu zde už ale neskládala, protože ji uchvátil folklorní tanec nově založeného Československého státního souboru písní a tanců, do kterého v osmnácti letech nastoupila a vydržela v něm téměř po celý svůj profesní život. V roce 1951 byl na základě udání čtvrt roku vězněn její otec, rok poté se vdala za kolegu ze souboru Vladimíra Vostřeze a porodila syna Michala. Manželství vydrželo do roku 1964. O tři roky později absolvovala obor choreografie na HAMU. Během svého života se živila jako tanečnice, choreografka, profesorka speciální třídy taneční konzervatoře v Praze, konferenciérka, tlumočnice pro PIS (Pražskou informační službu) i MON (Mezinárodní organizaci novinářů). Tlumočila projev českého ministra v kongresu Spojených států amerických, překládala titulky k filmům, ale také celoživotní dílo profesora Františka Bonuše „Zlatá brána“, které vyšlo v jejím překladu v USA. V letech 1990-1996 působila jako první tajemnice československého a posléze českého zastupitelského úřadu ve Washingtonu. V roce 1997 pracovala na žádost prezidenta Václava Havla tři měsíce jako tajemnice jeho manželky Dagmar Havlové, ale poté se rozhodla odejít do důchodu. Přesto se i nadále věnuje překladům, dobrovolně učí angličtinu a zajímá se o kulturní dění.