Eva Vopěnková

„Ještě v 68. roce v srpnu, tak protože věděli, že ráda maluju, tak za mnou chodili, abych namalovala nějaký plakáty, takže jsem malovala takový jak se… třeba velký jako zadek a u toho velká vojenská bota, jako aby všichni lidi ty vojáky poslali pryč. No, a potom, když už zase tohle pominulo, tak za mnou zase chodili lidi a říkali: ,Neboj, neboj, ty plakáty jsme zlikvidovali. Neboj se, nic se ti nestane.‘ Protože pak už zase pátrali, kdo to kreslil, kdo to psal. Začali se tam objevovat lidi v zaměstnání, vysokoškoláci, právníci, kteří ztratili zaměstnání a najednou jsem je tam uviděla v dílně u soustruhu.“

„Když jsem byla asi pětiletá nebo čtyřletá, tak to byl vždycky prvomájový průvod a vždycky tam se nosily velikánský plakátový obrazy Marxe a Engelse a tak. A to vždycky, protože jsem bydlela v mlíkárně v podniku, takže tam to taky bylo, tam taky dostávali pracující na průvod. No, a vždycky to někde odložili. A protože jsem byla malá a mně se nelíbil ten Marx, že je fousatej, tak jsem ho klacíkem protrhala. Oni tam odložili po průvodu, odložili to tam nějak k vrátnici u vrátnýho. No, a já jako dítě jsem se tam dostala a poničila jsem to, takže z toho bylo velký pátrání, kdo to udělal, protože se báli, že to byl nějaký protistátní. Když se to projevilo, že jsem to udělala já, tak z toho spíš měli legraci.“