Miroslav Vodrážka

* 1954

  • „Potom jsem šel ještě na večerní průmyslovku. Pokračoval jsem, protože známky jsem měl dobré. Ale to už jsem věděl, že už to je konečná, že už prostě dál pokračovat nebudu. Už jsem byl příliš zakotvený v té undergroundové kultuře. Dneska to mladí lidé nepochopí, ale každá kariéra, každý postup znamenal další a další kompromisy. Takže my jsme třeba v hospodách řešili problém, zdali když někdo potom už třeba dělal vysokou školu, jestli vůbec má jít na ten marxák. Dodneška je to neuvěřitelné, ale někteří lidé opustili vysokou školu jenom proto, aby nemuseli dělat zkoušky z marxismu a předvádět se tam. Dneska se underground velice jednoduše kritizuje a i já jsem kritizovaný za to, že jsme byli příliš radikální, intolerantní. Ale někdy jsou ty věci v životě prostě jednoduché – buď, anebo. Buď dělá člověk kompromis, anebo nedělá kompromis. A my jsme se ve své radikalitě rozhodli ten kompromis se systémem nedělat.“

  • „Byl tam takový paradoxní moment, kdy jsem si říkal, že ta doba je tak zvláštní, že snad jednou dostanu metál za to, že jsem byl v undergroundu. Tak já už toho vlastně nechám. Takže v roce 1992 jsem udělal poslední číslo (časopisu Vokno – pozn. ed.) s tématem feminismu. To bylo strašně zajímavé, protože byť jsem si myslel, že underground je velice otevřený a moji přátelé jsou velice otevření subkulturnímu myšlení – a já jsem feminismus vnímal jako součást nějaké subkultury a alternativního myšlení –, byl jsem v tom úplně sám. Zaprvé o tom samozřejmě nikdo nic nevěděl, ale problém byl, že jsem všude narážel na odpor. To pro mě byla taková zajímavá zkušenost, že tady i ta undergroundová subkultura byla velice limitovaná.“

  • „Jak jsem byl inspirován těmi uměleckými –ismy, tak jsem asi v roce 1970, 1971 napsal krátký Manifest emocionalismu. Byl to umělecko-politický manifest, jehož základem – a to je opět napojené na konotace s feminismem, nebo před-feminismem – byl můj důraz na emoci. Jak jsem sledoval především výtvarné umění, tak jsem si uvědomil, že ten výtvarný svět je v tom emocionálním vyjadřování daleko svobodnější. V tu dobu byl Informel a spousta jiných věcí. Tu emoci jsem vnímal jako jakési umělecké pragesto. Byl to samozřejmě odpor vůči té racionalitě, racionalizaci celého života. Pro mě ta emoce byla takovou umělecko-politickou subverzí. To znamená, není důležité, jestli umíš hrát, jestli dodržuješ nějaký hudební řád, harmonii atd. Důležitá je prostě emoce – musí být silná, výrazná. A na tom jsem vlastně založil i to první hudební trio počátkem 70. let, když jsme začali hrát v undergroundu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.05.2016

    (audio)
    délka: 02:01:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 24.05.2016

    (audio)
    délka: 01:51:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěli jsme režimu ukázat, že jsme šílení a schopní všeho

1980_sm.jpg (historic)
Miroslav Vodrážka

Miroslav Vodrážka se narodil 13. září 1954 v Praze. Vyrostl v chudých poměrech, ale dětství měl šťastné. Už od mládí se vymezoval proti dominanci a násilí páchanému muži na ženách, a dokonce o sobě mluvil v ženském rodě. Po základní škole strávil rok nicneděláním, během kterého vybrousil svůj odpor vůči normativitě. V sedmnácti letech napsal v odporu proti racionalizaci života v socialismu Manifest emocionalismu. V té době se seznámil s židovským mystikem Maxmiliánem Durenem a významnými intelektuály, jako byli Jiří Němec nebo Karol Sidon. Začal se zajímat o hudbu a brzy založil svoji první undergroundovou skupinu. V roce 1977 popsal barvou pomník svatého Václava, což mu vyneslo několik měsíců v Bohnicích, kde na něm byly praktikovány inzulinové šoky. K Chartě 77 se nepřipojil, neboť ji považoval za nedostatečně radikální a ve svých požadavcích neupřímnou. Jeho byt na Starém Městě přesto chartistům sloužil jako místo setkávání a StB jej také za chartistu považovala. Pomáhal s vydáváním samizdatového časopisu Vokno, pořádal bytové semináře za účasti Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce. Začátkem 80. let byl vyhozen z práce v tiskařské dílně a následně působil deset let jako topič v kotelně. Po celou dobu normalizace zůstal zásadový v odmítání jakýchkoliv kompromisů s režimem. Po revoluci v české veřejné diskusi otevíral témata feminismu a transgenderu. Dnes působí jako nezávislý hudebník a publicista a nadále se považuje za člověka kontrakultury. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.