Jari Vassinger

* 1946

  • „Zmlátili mě. No to bylo tak. Pryčny jsme směli mít jen na noc, a když jsme je měli ráno odevzdávat, tak já jsem to nechtěl. Říkal jsem, že si to tam nechám. Za to mě začali mlátit, že jsem nakonec musel tu pryčnu odnést. Byly tam hrozné poměry i v tom normálním vězení. Bachaři věděli, že vězni pašují drogy ‚klepky‘, a prohledávali nás tak, že jsme museli přijít na ‚apelplac‘ a tam jsme se museli svléknout do naha a tam nás prohlíželi. Vězni byli někteří tak vychytralí, že to pašovali ve střevech, takže jsme museli do naha a dřepnout, aby bylo vidět, jestli z nás nevyjde ampule s drogou. Bylo to i v zimě, takže jsme tam třeba stáli dvě hodiny na mrazu, nazí s bosýma nohama. To bylo také těžké. Slyšel jsem, že v dírách mlátili lidi, mě ne, až na to jedno, ale některé mlátili až do bezvědomí. Byl tam jeden vězeň, který se snažil utéct, a na útěkářích si pošmákli tak, že nemohli chodit.“

  • „Vážil jsem 46 kilo, byl jsem kost a kůže. Ale ty vředy byly nejhorší – nemohl jsem jíst normální stravu. A psychicky jsem na tom byl špatně. Stačilo, abych viděl uniformu policisty, a začal jsem se třást po celém těle, jako kdybych měl epileptický záchvat. A dodneška na to trpím. To se nedalo vyléčit. Vředy mi vyléčili, ale ta psychika, to mě dodnes trápí. To se nedalo vyléčit.“

  • „Zavřeli mě ještě do takzvaného zostřeného vězení – my jsme tomu říkali ‚díra‘. To bylo vězení ve vězení. To je tak strašné, že tam byla jen betonová kobka. Nebylo tam nic, jen díra. Ani pryčny. Tam jsme nesměli vůbec nic dělat. Ani zpívat, ani mluvit, nic. Jen chodit celý den. Večer jsme si mohli donést pryčny a na nich spát. Nebylo tam žádné topení, nic. Tam jsme mrzli, na podzim a v zimě. Já tam byl 45 [dní] před Vánoci. Napřed jsem tam měl být jen patnáct dní, ale to jim bylo málo, a tak mi to navýšili. Odůvodnili to tak, že jsem poškodil socialistický majetek. A to sice tím, že se svým spoluvězněm jsme hráli šachy, abychom se nezbláznili.“

  • „To bylo vůbec nejhorší. Říkal jsem si a my ostatní jsme říkali, dobře, my jsme tedy proti tomu něco dělali, vyvíjeli jsme nějakou činnost. Ale naši rodiče byli naprosto nevinní. Vůbec nic o tom, co děláme, nevěděli. Přesto byli potrestáni také. Protože komunistům nestačilo potrestat jenom nás, ale potrestali i rodiče. Například rodiče Pavla Majkuse byli potrestáni – jeho otec byl profesor na gymnáziu, jeho matka učitelka. Oba byli vyhozeni ze školy. Paní Majkusová říkala: ‚Když mě vyhodili, tak řekli: nesmíte učit děti, protože jste nevychovala svého syna v socialistickém duchu, tak nemáte právo učit děti.‘ Otec Karla Žižky byl důstojník, major. Toho vyhodili z armády a pak dělal obsluhu na čerpací stanici. Zničili celé rodiny, nejen nás. Také příbuzné. Sestry a bratry vyhodili ze škol.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 27.07.2021

    (audio)
    délka: 02:02:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Mariánské Lázně, 08.04.2025

    (audio)
    délka: 02:46:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Živá paměť pohraničí
  • 3

    Luby, 28.04.2025

    (audio)
    délka: 01:57:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zavřeli ho za připomínku Palachovy oběti a věznili ho v nelidských podmínkách

Jari Vassinger (tehdy Jaroslav Vašinka),1963
Jari Vassinger (tehdy Jaroslav Vašinka),1963
zdroj: Archiv pamětníka

Jari Vassinger, narozený jako Jaroslav Vašinka 16. října 1946 v Novém Jičíně, vyrůstal s matkou a sestrou-dvojčetem v prostředí poválečné chudoby. Otec Josef Vašinka rodinu brzy opustil a děti s ním neměly žádný kontakt. Díky matčině práci v textilce získali podnikový byt, ale životní podmínky zůstávaly skromné. Vystudoval spojovou techniku a pracoval v telefonní ústředně. Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 pro něj představovala šok a definitivní zvrat ve smýšlení o vládnoucím režimu. V roce 1970 se rozhodl připomenout tragické výročí sebeupálení Jana Palacha a podílel se na výrobě a šíření letáků, které upozorňovaly na potlačování občanských práv. Byl zatčen a odsouzen na jeden rok do vězení. Trest si odpykával ve velmi tvrdých podmínkách vězení v Heřmanicích, kde zažíval šikanu, fyzické ponižování a psychický nátlak. Pod absurdní záminkou ho bachaři zavřeli na 45 dní do zostřeného vězení, kde ho trápili zimou, hladem a nedostatkem spánku. Tyto zkušenosti měly dlouhodobý dopad na jeho psychické i fyzické zdraví. Po propuštění čelil dohledu ze strany StB, byl vyloučen ze společnosti, obtížně hledal zaměstnání. V roce 1979 se rozhodl k riskantnímu kroku a emigroval přes Jugoslávii, Itálii a Francii do západního Německa, kde získal politický azyl. V nepřítomnosti byl odsouzen na opuštění republiky. V Německu studoval umění na dvou uměleckých školách a etabloval se jako umělec. Je držitelem několika uměleckých cen a také českého státního ocenění jako účastník třetího odboje. Po převratu v roce 1989 se vrátil do České republiky, dnes (2025) žije v Aši.