"Probudila jsem se – myslím, že jsem spala snad hodinu – tak, že do místnosti vtrhli dva příslušníci zásahové jednotky s automatickými puškami. Snažím se pochopit, co se děje, snažím se vstát, nedovolí mi to, tlačí mě zpátky na postel. Jsem v pokoji sama. Slyším nějaký hluk v domě, nějaký křik. Slyším, jak někdo za zdí pláče. A nedokážu říct, jestli ještě spím, nebo co se děje. Ukazuje se, že do domu vtrhlo asi 20–30 mužů ze zásahové jednotky – těžko říct, kolik jich bylo, protože jich přišlo víc a pak odešli – a vyrazili dveře. Všechny položili obličejem na podlahu. Já jsem tam nebyla. Některé lidi shodili z postelí. Vyrazili dveře. Drželi mě v tom pokoji velmi dlouho, natáčeli mě na video, chtěli, abych řekla své jméno a zaměstnání."
"Byly to rozhovory s vedoucím okresního oddělení policie v Okťabrsku. Měla jsem s ním několik rozhovorů. Zdá se mi, že měli takovou představu, že když vás předvolají na vedení, k vedoucímu ROVD, s jeho hrami na 'dobrého člověka', který je údajně na vaší straně a jen nechápe, co se stalo, a soucítí a snaží se změnit váš názor na něco – že to bude účinné. Vždycky nenápadně vyhrožoval. To znamená, že neřekl výslovně: 'Vyhodíme vaši matku,' ale řekl: 'Uvědomujete si, že zjistíme, kde vaše matka pracuje? Mohla by mít nějaké problémy.' Neřekl, že vás zmlátí, ale zeptal se: 'Bojíte se krve?'"
"Vždycky jsem si uvědomovala, že moc byla převzata. Vzpomínám si na rok 2011, kdy jsem měla zákaz chodit na demonstrace – tehdy byly velmi masové. V roce 2015 došlo k poklesu. A v roce 2020 jsem měla pocit: tady, teď se to dotklo všech, nebo spíše mnoha. A to je také důležité. A něco se může změnit. 9. srpna jsem pochopila, že to bude těžké, že to bude špatné, že přijde nějaká represe – odpor vůči těm lidem, kteří přijdou volit. Byla jsem nezávislou pozorovatelkou. Bylo několik možností, jak se stát nezávislým pozorovatelem voleb: mě nominovala jedna z občanských organizací. Ráno jsem šla volit. To už začali rušit internet. Bylo jasné, že to dopadne špatně. Nebylo mi dovoleno pozorovat svou volební místnost. Na schodech seděli další dva lidé, kteří chtěli také pozorovat. Rozdělili jsme si práci – kdo sčítá hlasy, přišla k nám spousta lidí a říkala: 'Máme bílou stužku, volili jsme Tichanovskou.'"
Stanislava Terentjevová (bělorusky Stanislava Tserantseva), narozená 26. listopadu 1993 ve městě Mjory ve Vitebské oblasti v Bělorusku, je běloruská občanská aktivistka, obhájkyně lidských práv, etnografka a koordinátorka projektů na pomoc uprchlíkům. Je obětí politických represí v Bělorusku a v roce 2021 byla nucena zemi opustit. V roce 2020 distančně absolvovala Polockou státní univerzitu, obor pohostinství a cestovní ruch. Pracovala v neziskové organizaci pro prevenci HIV/AIDS ve Vitebsku. Aktivně se účastnila volební kampaně a následných pokojných protestů po prezidentských volbách v Bělorusku v roce 2020. Byla nezávislou pozorovatelkou při volbách 9. srpna 2020. Byla opakovaně zadržena, odsouzena k administrativnímu zatčení a pokutována běloruskými úřady. V říjnu 2020 byla ve Vitebsku policií podrobena násilné domovní prohlídce a státní televize ONT o ní odvysílala očerňující reportáž. V červenci 2021, po zatčení jejího manžela, obviněného z „terorismu“, musela z obav před trestním stíháním uprchnout z Běloruska. Zůstala na Ukrajině, poté žila v Gruzii, kde založila a koordinovala mezinárodní dobrovolnický projekt na pomoc uprchlíkům z Běloruska. Absolvovala roční kurz na Polsko-americké univerzitě v Polsku. Po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 spustila rozsáhlou iniciativu na podporu ukrajinských uprchlíků, vytvořila informační portál a zapojila dobrovolníky z různých zemí. V roce 2024 se zúčastnila vzdělávacího programu v České republice.
