Karel Suchan

„Tehdy se v protektorátu něco stalo. Pokud vím, tak nějaký student Sudek zastřelil na Kladně nějakého německého policajta. A my jsme to odnesli. Tehdy přiběhl esesák a řval: ,Všichni Češi ven!‘ Já jsem si říkal, že mně se nemůže nic stát, já mám šarlach, tak jsem se postavil a řekl mu, že mám šarlach. On se tak rozčílil, že dovedu oponovat. Že mám šarlach, to mu je jedno, že řekl ,všichni Češi ven‘ a já nešel. Tak mě prostě vykopal, a co jsem mohl dělat - nic. Ale tam se ukázalo jedno: solidarita, spolupráce vězňů. Přišli za mnou dva vězni, Němci, neznám je, nikdy jsem je neviděl předtím ani potom. A ty mě a ještě jednoho kluka, medika, který měl zánět pohrudnice - on byl medik, věděl, že se to musí vytáhnout - tak nás dva vzali zadem do nemocnice, a tím jsem se dostal z toho ven.“

„Mě propustili poměrně brzo, celou tu brněnskou skupinu. Tak jsem přijel domů, musel jsem se vykoupat, měl jsem spoustu furunklů - vředů na krku, který byly z toho písku, škváry z té cesty. A horko bylo. Tam právě kluci medici nás ošívali. On to rozřízl a vymačkal. A já jsem s tím přijel domů, vykoupal se a maminka hned jéžišmarjá. Já jsem říkal: To je dobrý, to je v pořádku… Musel jsem ještě na gestapo a tam taková ta jejich normální forma byla, že jste tam přišel a on vás nechal dvě hodiny čekat. Teď jsem nevěděl, co se děje. Mohli něco najít, já jsem měl pořád strach, že najdou v té právnické fakultě v tom stole ty letáky, to nenašli, oni na to neměli čas. Takže toto dopadlo dobře. A já jsem se ještě musel hlásit každý týden na policii bučovskou k četníkům.“

„U mě byl ještě zvláštní případ, že já jsem byl v soukromí. Utekl jsem, jel jsem k tetě na Českomoravskou vysočinu, tam jsem byl asi čtrnáct dní, nehlášený, moc jsem nechodil po vesnici. Nic se nedělo, rodiče mi psali, že mě nikdo nehledal, tak jsem jel zpátky a přihlásil se do Brna na kurz obchodní akademie. Tam přišli takoví páni v kožených kabátech: ,Wie heissen Sie? Wie alt bist du? Wer ist der… Komm mit.‘ Veškerá ta zatýkací formule byla ,komm mit‘. Já jsem se potom dohadoval v koncentráku, že my máme schutzhaft - ochrannou vazbu, ale ta ochranná vazba byla v tom, že ten gestapák řekl ,komm mit‘. Teď v Brně byla taková situace, že tam zřejmě gestapo nějak zaspalo, zatklo málo lidí. Hlavně těch Brňáků. Tehdy jsem se mezi ně dostal i já. Šel jsem na Špilberk, přes Vánoce nás vzali do Vídně, tam to bylo parádní. Tam jsme dokonce chtěli, protože jsem ze Švejka znal, jak byla ta kaple, jak tam ten kurát kázal, jestli můžeme jít do kaple, ale oni nás prokoukli a nedovolili nám to. No ale desátého začalo být zle. Zavolal si nás velitel, nějaký pan Czizek, a ten sundal čepici a povídal: ,Hoši, podívejte se na moje šediny, já toho hodně prodělal, vy jste mladí, vy to vydržíte.‘ To bylo znamení, že se jedná o něco špatného.“

„Ten koncentrák mně během komunistů dost pomohl. A sice z tohoto důvodu. Já jsem v roce 1945 řekl, že jsem pro socialismus, ale ne ten komunistický. Já jsem pro národní socialismus, vstoupil jsem do národně socialistické strany, to byl smrtelný hřích pro komunisty. To byla jedna kaňka. Druhá byla, že jsem nebyl dělnického původu. Můj otec byl ředitelem gymnázia. Žádný dělník ani stachanovec. Čili já jsem měl hrozně špatný kádrový posudek, ale byl jsem koncentráčník. Ale nakonec když chtěli, tak mě stejně vyhodili. Že jsem byl koncentráčník, to mně nakonec pomohlo v roce 1969. Tehdy mě měli vyhodit z ústavu, byl jsem na listině těch, které mají vyhodit, ale političtí vězni museli mít k výpovědi souhlas okresního výboru, ale naštěstí ten ředitel byl Josef Nikl, můj kamarád, s kterým jsme nosili mrtvoly z toho revíru, to byly hromady denně, do krematoria. A ten mě měl vyhodit. Tak mně potom povídal, že byl na okresním výboru a tam povídal: ,Jak mám Karla Suchana vyhodit… Já nemůžu.‘ My jsme byli i potom kamarádi a oni mu řekli, tak si to udělej, jak chceš. A on mě dal do knihovny a já měl pokoj.“