Nora Strejilevich

„Za svého mládí jsem chodila na demonstrace, což dnes platí za projev aktivismu, jenže pokud se za mého mládí člověk vyloženě nezapojil do nějaké politické organizace, ostatní ho za aktivistu neměli. Teroristický stát ovšem spatřoval nepřítele v každém, kdo smýšlel kriticky, a výběr obětí neprobíhal podle úplně přesného klíče. Můj bratr, jeho dívka i mí zmizelí bratranci se angažovali víc než já. Kvůli tomu zároveň nemohli tak snadno odejít do emigrace, poněvadž emigrace se v aktivistických kruzích vnímala jako útěk, zrada.“

„V období amnestie jsem se spolu s dalšími přeživšími zúčastnila pietního aktu na místě bývalého střediska ilegálního zadržování Club Atlético. Organizátoři nás požádali, abychom na akci vystoupili, a já jsem přečetla první stranu své knihy, ve které se líčí můj únos. Kniha už dostala cenu, vydaná však ještě nebyla a toto setkání ve mne zanechalo tak mocný dojem, že jsem přepsala závěr románu. Cítila jsem, že příběh končí až tímto momentem. Uvědomila jsem si, že už nejsem pouhou obětí, nýbrž že jsem se díky formulaci a přednesení tohoto svědectví na tomto místě dostala do pozice svědkyně a přeživší, a zvítězila tak nad údělem, který mně i nespočtu dalších chtěli vnutit.“