Ing. Antonín Srch

* 1922

  • „Měl jsem kamarády ve strakonické zbrojovce, kteří tam kradli součástky na zbraně. Nedokázali si odepřít ani to, že si občas vystřelili. Všechny je chytli, zavřeli a odsoudili k trestu smrti. Trapné bylo, že jejich advokáti, kteří si za obhajobu naúčtovali dvacet tisíc korun, jim vůbec nepomohli. Jediný, Miloš Blažek, to byl takový tarzan, vylomil mříž, skočil do kompostu, tam se zahrabal, takže ho psi nenašli. Pak putoval na podzim o hladu, jedl šneky i syrové brambory, až se dostal do Písku. Můj otec pracoval na nádraží v Protivíně, tenkrát to byla vesnice a hned za nádražím začínal les. Otec tam chodil na houby. Miloš počkal, až se setmělo, a s otcem se dohodl, protože domů nemohl, u nich bylo gestapo, že mu můj otec bude od jeho rodičů nosit jídlo.“

  • „Do dveří vstoupil můj spoluviník, myslel jsem, že využije příležitosti a uteče. Byl to syn četníka. Rusky uměl výborně, proto na tom byl hůř, jelikož on ty dopisy psal. Já je jen diktoval. Dokonce jsem u gestapa skládal zkoušku z ruštiny. Tehdy jsem se s gestapákem dohodl, že mu podepíšu to, co už stejně věděli. Pak jsem prošel celou řadou soudů, tím posledním byl nejvyšší soud v Mnichově. Dostal jsem trest smrti. Trest byl docela běžný. Ti, co byli na svobodě, mi sehnali advokáta. Nějaké peníze jsem mu dal, ale především jsme udělali dohodu. On teď pomůže mně a já po válce pomůžu jemu.“

  • „Pro mne žádná práce nebyla, tak jsem se musel schovávat. Vždy kolem desáté hodiny hledali ty, co nepracují. Doktor Bláha mi uložil, abych se schoval v márnici, někdy i do zinkové rakve. Ty se opakovaně používaly. Pak vyšla výzva, že se hledají vědátoři. Neváhal jsem a přihlásil se. Na nějakou dobu jsem byl krytý. Pak přišla komise, která zjišťovala, koho budou potřebovat a koho ne. Mne samozřejmě nepotřebovali, jelikož jsem žádný vědátor nebyl. Tak jsem se zase dostal na okraj společnosti. Tenkrát hledali někoho, kdo umí rusky. V opravně lokomotiv pracovali ruští vězni. Potřebovali někoho, kdo by zprostředkoval s nimi styk. Dostal jsem se tam já a ještě jeden muž. Nebylo to špatné, i civilové si nás vážili, také jsme občas dostali najíst.“

  • „Zde byla těžká práce, nakládali jsme balíky pro frontu, lisovali kupky sena. Také bachař byl ostrý. Pracoval tam kolektiv asi třiceti lidí, například dva řezníci, kteří zabili prase načerno, nebo tam byl kluk, který kradl lžičky v restauraci. S ostatními vězni jsme vymysleli, že se bachaře zbavíme. Padlo to na Jardu Tučka, to byl zloděj z povolání. Jednou, když bachař stál pod lisem na balíky, tak to na něj pustil, ale bachař couvl a zlomilo to nohu jednomu civilovi. Další pokus padl, když jsme kopali hasicí rybník. To bylo v době požárů, aby byl dostatek vody. My jsme mu všechno hlásili, každou hloupost. Pak nám řekl, ať už mu nic nehlásíme. A jednou hoši překopli kabel. Týden se to spravovalo pod stanem. Následně přijela komise a ptali se, kdo to zavinil, všichni jsme svorně řekli, že bachař. Tak ho zavřeli.“

  • „Jednou mi jeden člověk daroval minci, australský florín (pamětník zřejmě myslí arubský florín, pozn. ed.). Ani mi neřekl své jméno, ale mluvili jsme spolu o práci a na tehdejší dobu nebral malé peníze. Tak jsem tam chtěl pracovat také, ale nepustili mě. Tu minci, přestože mě v koncentračním táboře Dachau několikrát šacovali, nenašli. A to jsem prošel tolika kontrolami. Minci mám do dneška.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.06.2010

    (audio)
    délka: 01:55:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Dachau jsem prošel tolika kontrolami, šacovali mě, ale tu minci dodnes mám

Antonín Srch
Antonín Srch
zdroj: archiv T. Babková

Antonín Srch se narodil roku 1922 v Písku. Studoval na reálce, odmaturoval v roce 1940. Po studiu nemohl sehnat práci a rozhodl se odejít do Německa. Manuální práce v Německu nebyla lehká, napsal dopis do firmy Siemens a vzali ho do Erlangenu u Norimberka, kde pracoval v kartotéce. V Siemensu spolu s přáteli sabotovali, také si dopisovali s lidmi z Ukrajiny. Ti je však udali gestapu. Antonín Srch se ještě pokusil o útěk, ale marně. Na jaře 1943 se přes vyšetřovnu gestapa dostal do pevnostní vazby. Prošel celou řadou soudů. U nejvyššího soudu dostal trest smrti. Jeho advokátovi se trest podařilo snížit. Poté byl zhruba dva roky vězněn na různých místech v Německu, tedy v několika věznicích v Norimberku, Mnichově nebo Schwandorfu. V roce 1944 začaly nálety na Norimberk, během nich bylo zasaženo i vězení, ve kterém byl i pan Srch. Celkem si odseděl 18 měsíců pevné vazby. Zbytek trestu strávil v koncentračním táboře Dachau. Přišel tam v květnu roku 1944. Pracoval například v opravně lokomotiv, na bloku číslo 30 a poté do konce války strávil zbytek trestu na ošetřovně. Do Písku se vrátil 23. května 1945. Po válce studoval na Vysoké škole chemického inženýrství. Po studiu nastoupil v Chudeřicích do sklárny. Dnes žije v Praze