Jaroslav Šišpera

* 1920  †︎ 2006

  • „V roce 1954 se rozvedla. My jsme se rozvedli po dohodě a ona pak… To je celý případ velmi zajímavý a komplikovaný. Se mnou seděl nějaký retribučák (podle retribučních dekretů – pozn. autora), byl odsouzený za kolaboraci za Německa. Byl to mladý kluk, mladší než já. Dostal dvanáct let a odseděl si devět let. Byl propuštěný, s mojí manželkou se scukl a odjel přes Červený kříž jako odsunutý Němec. Moje manželka byla s dětmi propuštěná do Anglie a provdala se za tohoto Němce. Samozřejmě že nedostal povolení (k pobytu – pozn. autora) v Anglii, tak byli v Kielu, v Německu.“

  • „(Kdy jste zažil největší strach?) Největší strach zažil… to ani ne. V těchto letech… dnes bych ho zažil intenzivněji než dříve. Kdy jsem ho měl, kdy jsem předvídal, že by se něco mohlo stát, bylo, když na nás vylétly čtyři stíhačky u norského pobřeží, kde jsme byli varovaní, že tam jsou německá letiště focke-wulfů a messerschmittů. Řítily se na nás zezadu, nesměly jít do zaměřovače, a jak šly, tak jsme je osolili. Jenomže jsme špatně mířili, nepřišlo žádné hlášení, protože to byly spitfiry ze Shetland. Až přilétly blíže, tak jsme zjistili, že to jsou čtyři spitfiry, že to nejsou stodevítky. To bylo u norského pobřeží. (Za co jste bojoval? Jaké byly vaše pohnutky?) No tak bojoval... Za co jsem bojoval? Za tuto republiku, za co bych jiného bojoval? Já jsem nemusel, to nebylo povinností. V zahraničí bylo spousta lidí, kteří se promenádovali, normálně byli podporovaní a zajištění naší vládou a odmítli bojovat, byli v civilu. Tak já jsem mohl klidně... (Byl jste tak vychován svými rodiči?) Jo, byl jsem. Šlo se za tím, aby to tady dopadlo trochu jinak a abychom byli zase samostatní, jak jsme bývali dříve. To byla idea každého. Byli tam lidé… To byly různé názory.“

  • „Pocházím z Veselí nad Moravou, z malé čtvrti Milokošť. Narodil jsem se 9. 4 1920. Vychodil jsem tam školu, chodil jsem do Uherského Ostrohu na měšťanku a pak jsem to prodloužil na dvouletou truhlářskou. Když nás obsadili Němci, tak jsem byl nasazen do německého Kielu, kde jsem dělal v Marine Kaserne, na stavbách. První dovolenou jsem zůstal doma a nevrátil jsem se zpátky, čímž jsem byl povolaný do Zlína na gestapo, kde chtěli vědět, proč jsem se nevrátil. Jelikož v mé rodině byly tři vdovy a otec byl těžce nemocný rakovinou, tak mi to uznali, jenomže s tím, že se musím vrátit zpátky. Tak jsem se dohodl se dvěma kamarády a vydali jsme se do Francie. Na Mikuláše, 6. 12. 1939, jsme přecházeli slovenskou hranici. Tam jeden z kamarádů pracoval a jeho bratr nám zajistil převaděče přes maďarské hranice.“

  • „Tak jsme se chtěli nějak dostat přes hranice a do toho se namontoval nějaký podvraťák Úlehla z Mutěnic, který přípravu a útěk do Anglie shodil. To byl tehdy Šeda, Schoř, Nedělka, Holoda, jejich manželky a já. To byla skupina, která se chtěla dostat pryč. Všechny nás zavřeli a odsoudili. To byli všichni zápaďáci. Kapitán Schoř dostal šestnáct let, Šeda čtrnáct let, Holoda třináct let, já jsem dostal jedenáct let a Nedělka dostal sedm let. Manželky byly všechny zavřené - Šedova dostala rok, Holodova dostala rok, Schořova dostala půldruhého roku, moje dostala rok. To si odseděly. Já jsem si odseděl šest roků a tři měsíce, Holoda si odseděl osm let. Seděl jsem v Horním Slavkově, v Jáchymově, na Pankráci, na Borech a v Leopoldově. V Leopoldově jsem byl asi dva roky a z Leopoldova jsem byl propuštěný na podmínku.“

  • „Tam jsem přijel a byl zařazený do posádky. Už jsem měl svoji posádku, Jacek Tichý byl kapitánem a já jsem mu dělal radaroperátora. Byl tam navigátor, dva radiostřelci a druhý pilot. Z toho se skládala celá naše posádka. S ní jsme se vrátili zpátky do Skotska do Tainu, kde byla 311. peruť, která tam operovala a hlídala bránu mezi Shetlandy a Islandem, kterou se dostávaly lodě a ponorky na širé moře ven. Hlídali jsme Severní moře, od Anglie a Norska až po Island jsme létali. To jsme odstartovali a létali v takových čtvercích určených na ploše. Ty čtverce byly letadlo vedle letadla, rozsah byl poměrně velký, asi dvě hodiny letu. V tom čtverci jsme létali a strávili jsme ve vzduchu deset až jedenáct hodin. To znamená, že jsme třeba odstartovali o půlnoci a vrátili jsme se až k poledni. Počasí tam neexistovalo žádné, za každého počasí se létalo. Ať tam bylo počasí jakékoliv, tak se letělo na náš úkol.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Písnice, 15.06.2003

    (audio)
    délka: 01:27:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V komunistickém kriminále s námi zacházeli hůř než s kriminálníky

Jaroslav Šišpera u 311. perutě v Anglii, 1940
Jaroslav Šišpera u 311. perutě v Anglii, 1940
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Plukovník Jaroslav Šišpera se narodil 9. dubna 1920 v obci Milokošť u Veselí nad Moravou. Po ukončení měšťanské školy v Uherském Ostrohu se učil dva roky truhlářem. Po nacistické okupaci v roce 1939 byl nuceně nasazen v Kielu, odkud se dostal na dovolenku domů. Do Kielu se však po dovolence nevrátil, čímž si vysloužil pozornost zlínského gestapa. Do Kielu se vrátit nechtěl, a tak se se dvěma kamarády rozhodl pro útěk do zahraničí. Dostal se přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii, tzv. balkánskou cestou, lodí do Francie. 26. 1. 1940 se dostal do 9. roty 2. československého pluku, kde působil jako spojka, a podílel se na obraně Francie. Po jejím pádu odjel lodí Apapa do Anglie. V Anglii se zapojil do činnosti 311. perutě nejprve u pozemního personálu, kde sloužil jako opravář, telegrafista nebo údržbář v letech 1940-1942. Byl vycvičen na radiooperátora a vstoupil do posádky Jacka Tichého. S posádkou operovali na Severním moři, kde hlídali spojenecké lodě před napadením nepřátelskými letouny. V roce 1941 se ve Velké Británii oženil. Strýc Jaroslava Šišpery působil jako letec rovněž v Anglii, Šišperův bratr, jenž měl americkou státní příslušnost, bojoval jako americký letec v Indii a v Barmě, kde byl zraněn. Po ukončení války létal Jaroslav Šišpera pro repatriované vojáky do Anglie a pracoval jako radiooperátor u ČSA, odkud byl v roce 1950 propuštěn. Rozhodl se odejít z Československa spolu s dalšími západními vojáky, ale v roce 1950 byl zatčen a odsouzen na jedenáct let do komunistických vězení. Dostal se do vězení v Horním Slavkově, v Jáchymově, na Pankráci, na Borech a v Leopoldově, ve kterém strávil dva roky. Se svou anglickou ženou se v roce 1954 rozvedl a o čtyři roky později se oženil znovu. Z prvního manželství má v Anglii tři děti, deset vnoučat a deset pravnoučat. V roce 1967 byl rehabilitován a vrátil se do služeb ČSA, prováděl lety i do západních států. V roce 1972 odešel kvůli zdravotnímu stavu do invalidního důchodu. Až do své smrti 27. 10. 2006 žil v Praze-Písnici.