Hugo Reiský

* 1927

  • „Když jsem se tam přišel přihlásit, tak mi říká ten četník: ‚Proč jste šel na vojnu?‘ Já jsem říkal: ‚No, proč jsem šel. Protože jsem dostal povolávací rozkaz. Tak jsem musel na vojnu.‘ A on říká: ‚No ale osmého prosince, to už bylo po válce.‘ Já jsem říkal: ‚Bylo po válce, ale dostal jsem výzvu, a tak jsem musel nastoupit. Jinak by rodiče skončili někde v koncentráku.‘ To se bralo tehdy přísně. Němci se s nikým nemalovali. ‚Jó, tak to už nebylo třeba. To jste se mohl někde schovat.‘ Já jsem říkal: ‚Ne ne, neznáte poměry, jaké tady byly. Schovat se někde, to nebylo tak jednoduché.‘“

  • „Pět kilometrů před Nienburgem jsme museli opustit vlak, protože tam už byly cesty pod dozorem anglických letců. Ti tam pořád létali a pozorovali, co se tam děje. A jak se objevil nějaký povoz nebo auto, tak ho sestřelili, a hotovo. Tam jsme cestovali v noci lesem. Ale dostali jsme se až do toho Nienburgu. Ovšem ten Nienburg jsme museli rychle opustit, protože pan starosta Nienburg prohlásil za otevřené město, a tak tam nesmělo být vojsko. Tak náš velitel, co tam byl s náma, říká: ‚Tak odejdem z města a uvelebíme se někde v lese. Tam si postavíme stany a uvidíme, co bude dál.‘ Potom nás 13. dubna zavolal a řekl nám, že je stejně konec války, že nemá cenu, abychom ještě někam cestovali. Že on bydlí tady blízko. ‚Já vám to říkám dneska. Já jedu domů, ať se děje, co chce. Já vás propouštím. Jestli potřebujete nějaký papír, tak vám ho dám. Ale jinak vás pouštím, protože to nemá cenu, abychom dál riskovali životy. To je konec války. Pomáhejte si, jak chcete. Ti, co to mají dál, přejděte k Angličanům. Oni vás zajmou.‘ Tak jsme taky tak šli. Jenom nás upozornil, že kdybychom se náhodou setkali s nějakou tou hlídkou SS německou, vojenskou, máme střílet první. Jinak nás odstřelí bez soudu, bez problému.“

  • „Z toho tábora nás vždycky vedl voják s puškou na rameni. Tak jsme se ho vždycky ptali: ‚Na nás nemusíte mít pušku. Vždyť my nemáme nic, co bychom mohli použít jako zbraň.‘ On říká: ‚To není proti vám. To je proti těm lidem.‘ Protože oni ty Němce neměli po válce rádi, to je jasný. Už při té jízdě, když nás transportovali do toho lágru, tak nás vezli třeba autem nebo jsme část cesty jeli vlakem v otevřených vagonech, protože tam jsme pak měli problémy. A to vždycky, když jsme jeli pod nějakým mostem, nás ti vojáci, co nás doprovázeli, upozorňovali: ‚Teď se tam přikrčte někde k boku, protože pojedeme pod mostem.‘ Tam stáli lidi a házeli na nás kamení a polévali nás vodou a tak různě. Jak říkám, to byl ten začátek po válce. To se muselo tak. My jsme sice nadávali, ale dneska, když to tak cítím, tak se vůbec nedivím, že ty lidi tak řádili. Zkušenosti to člověka naučí.“

  • „(Co se vám nejvíce vybaví z období druhé světové války?) Já jsem říkal, to bylo skutečné mordování. To už nebyla válka. Když si to vezmete, jak se ty velmoci chovaly vůči sobě… To je tak: Můj děda vždycky říkal: ‚Hitler, to je smrt.‘ On strašně nesnášel Hitlera. I když měl německé školy. Ale on říkal, že jméno Hitler by se mělo všude vymazat.“

  • „"Jak jste byl v Opole, tak odtamtud musela utíkat spousta civilního obyvatelstva. To musely být plné silnice lidí." "Nejen silnice, ale ty vlaky. V otevřených vlacích. Ti lidé pomrzli na těch vagonech, protože ten provoz už byl omezený. To si nedovedete představit, co to znamenalo. Ti lidé se trápili… To byla teda válka. Na těch vagonech doslova zmrzli lidi. Oni cestovali z Polska, i když to teda bylo německé území. Těch koníků, krav a všeho možnýho. Pomáhali si s vozama. Šli pěšky. To byla hrůza.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hlučín, 26.07.2010

    (audio)
    délka: 01:37:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já vždycky říkám, že nejsem ani Čech, ani Němec, ale spíše Hlučíňák.

Hugo Reiský v Heimatflaku v Peiskretchamu v roce 1944
Hugo Reiský v Heimatflaku v Peiskretchamu v roce 1944
zdroj: archiv pamětníka

Hugo Reiský se narodil v roce 1927 v Hlučíně. Jeho rodná oblast byla k Československu připojena až po versailleské smlouvě a obývali ji vesměs tzv. Moravci. Mluvilo se tam hlavně česky, německy nebo tzv. moravštinou. Po mnichovské dohodě připadlo celé území Třetí říši, a tak museli jeho obyvatelé automaticky narukovat do německé armády. Už během gymnázia tak Hugo Reiský musel do složek Heimatflaku, kde se cvičil v protiletadlové obraně. Po ukončení školy byl v sedmnácti letech nejprve zařazen k RAD a v prosinci 1944 do wehrmachtu. S jednotkou byl poslán do Opole a následně do Niederfinu. Zanedlouho ale museli ustoupit do Berlína, kde zažili spojenecké bombardování. Z Berlína byli přemístěni na západní frontu k Nienburgu, kde se nechali zajmout Angličany. Hugo Reiský potom prošel zajateckými tábory v Sulingenu, Weeze a Vilvoorde. Ve Vilvoorde pracoval bezmála dva roky v šachtě, než byl v červnu 1947 konečně propuštěn. Po návratu do republiky měl jako bývalý voják wehrmachtu velké problémy se sehnáním zaměstnání. Nakonec se mu to podařilo, ale v říjnu 1948 musel narukovat na vojnu. Jako nespolehlivý byl zařazen k technickému praporu a poslán do šachty v Horní Suché. Po ukončení vojny šel pracovat do stavebnictví, kde se vypracoval na stavbyvedoucího. Vrcholem jeho pracovního úsilí bylo vedení stavby vysílače Praděd. V současnosti je v důchodu a stále žije v Hlučíně.