Lubomíra Racková

* 1938

  • „My jsme bydleli na nábřeží, tehdy to bylo Engelsovo nábřeží, ale my jsme říkali Rašínovo, protože jsme si to pamatovali ještě z dob dřevních. Takže na tom Engelsově nábřeží se tam najednou objevily ty tanky a chodil tam chlapík se samopalem. V tu chvíli jsme se přestěhovali všichni, protože tam navíc taky vlastně někde do některého domu zasáhl.“ – „Tam se střílelo.“ – „No, tam se střílelo, tam byly pak ty díry ve fasádách. Takže jsme se přestěhovali právě k našemu švagrovi Jarkovi, který bydlel na Vinohradech. A vlastně jsme v tom dvoupokojovém nebo třípokojovém, možná ne – dva pokoje plus kuchyň to bylo – jsme bydleli, bylo nás tam my čtyři, tchán s tchyní, to je šest, a oni čtyři. Do deseti lidí se tam po tu dobu inkriminovanou zdržovalo.“

  • „Pamatuju si na nálety, protože bydleli jsme v takové jako okrajové čtvrti. Přes potok, který dneska už tam neexistuje, už je podzemní. Tehdy tam za naší – já tomu říkám naše zahrada, ale byla to zahrada pana doktora Schneeweise –, tak za zahradou tekl potok a za tím potokem bylo nějaké taky gymnázium, které ale ve chvíli, kdy obsadili ten Těšín nacisté, tak tam byl nějaký úřad, nevím jaký, ale byl, to gymnázium nefungovalo. A na tom úřadě byla instalovaná siréna ohlašující nálety. A vím, že to bylo hodně často, kdy – a to si taky pamatuju – kdy ta siréna ječela a my jsme měli jít do sklepa. Ale maminka do sklepa nechtěla jít, protože zřejmě se tam necítila dobře, takže nás schovala do peřin.“

  • „Tatínek měl v té Tysmenycji svoji kancelář, a protože byl docela prozřetelný, řekl si, že tou Tysmenycjí projde fronta několikrát, a měl pravdu, ta fronta tam taky prošla. Takže poslal nejprve svoji rodinu do Čech k maminčiným příbuzným a potom prodal tu usedlost, ve které jsme bydleli, a nechal si tam... Myslel si opět, že je velmi prozřetelný, nechal si tam pouze polnosti a jako parcely.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.03.2025

    (audio)
    délka: 01:33:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 19.05.2025

    (audio)
    délka: 01:30:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Připadalo mi, že celý život někam utíkám

Lubomíra Racková, 1942
Lubomíra Racková, 1942
zdroj: Archiv pamětnice

Lubomíra Racková, rozená Szypitková, se narodila 18. května 1938 v obci Tysmenycja v Polsku (dnešní oblast západní Ukrajiny) Anně a Theodoru Szypitkovým. Matka byla Češka, otec Ukrajinec. Rodiče se seznámili v Československu, kde otec za první republiky studoval právo na Karlově univerzitě. První rok života strávila Lubomíra Racková ve své rodné obci. Poté rodina utekla před Sověty do Protektorátu. Velkou část druhé světové války prožili v Českém Těšíně, kde byl otec totálně nasazen. Roku 1944 se vrátili do Hořelic, rodné obce matky, kde prožili osvobození. Ani jeden z rodičů nebyl členem Komunistické strany Československa (KSČ). Lubomíra Racková navštěvovala základní školu v Rudné, načež nastoupila na jedenáctiletou střední školu v Praze (konkrétně na dnešní Vančurovo gymnázium). Vystudovala Fakultu stavební ČVUT. Během studia se provdala za Jindřicha Racka, se kterým vychovala dvě děti – dceru Lucii (*1964) a syna Jindřicha (*1966). Většinu své pracovní kariéry strávila ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Během normalizace se seznámila se socioložkou Jiřinou Šiklovou, které později pomáhala roznášet různé tiskoviny. V druhé polovině 80. let se účastnila protirežimních demonstrací. Po pádu režimu působila na volné noze. V roce 2025 žila v Praze.