Z destilační věže mohl pozorovat Osvětim
Stáhnout obrázek
Jiljí Prokeš se narodil 8. června 1923 v Praze. Otec pracoval u dráhy, matka měla kloboučnictví. Po obecné škole studoval čtyři roky na reálném gymnáziu. Z kvarty pak přestoupil na obchodní akademii do Karlína, kde roku 1942 složil maturitu. O rok později byl nasazen na nucené práce do Osvětimi, kam přijel v dubnu 1943. Zařazen byl na práci v podniku I. G. Farben (nacházejícím se nedaleko vyhlazovacích táborů), tam se zabýval destilací metanolu. Pracoval dvanáct hodin denně, od šesti ráno do šesti večer, jednou za čtrnáct dní měl volnou sobotu a neděli. Bydlel kousek od továrny v českém táboře, který ležel mezi francouzským a polským táborem. Nešlo o vyhlazovací tábory, ale o místa, kde žili nuceně nasazení dělníci. Díky známosti v kantýně německých zaměstnanců, ale i kšeftování s chlebem nouzí v podobě nedostatku potravin netrpěl. Ve volném čase se mohl pohybovat nejen po továrně, ale i v městečku Osvětim a v jeho okolí. S českým kolegou chodívali do Osvětimi do kina nebo do hospody, v době volných víkendů jezdívali na výlety po okolí. V zaměstnání Prokeš často přišel do styku s vězni z koncentračního tábora. Jedna ze skupin židovských vězňů například stavěla a rozšiřovala zařízení, kde Prokeš pracoval – destilační věž na metanol. I navzdory zákazu se mu s některými z nich podařilo mluvit, hlavně se zajatými britskými vojáky nebo židovským továrníkem z Nizozemí, jenž ho požádal o chleba. Zažil i dozorce, kteří fyzicky napadali vězně, když nepodávali dostatečné pracovní výkony. Několikrát viděl naprosto vyčerpané a chvějící se lidi, kteří během práce padli na zem a záhy zemřeli. Byl dokonce svědkem vraždy jednoho z vězněných, jemuž kápo rozmlátil hlavu lopatou. Ze své destilační věže mohl také pozorovat koncentrační tábor poblíž závodu IGF. Dvakrát viděl při pokusech o útěk ostatní vězně, kteří museli stát dlouhé hodiny na apel placu, dokud nebyl uprchlík chycen a přivlečen zpět do tábora. V dubnu 1944 byl Jiljí Prokeš přeřazen do firmy Möhlenbruch, která byla součástí I. G. Farben, tam vykonával funkci mzdového účetního až do ledna 1945. Během pracovního nasazení v Polsku se dostal domů jen jednou, na šestidenní dovolenou. Na konci války, těsně před svým odjezdem z Osvětimi, několik dní vídával ohromná oblaka kouře, jenž nepřetržitě stoupal z blízkého lágru a šířil se směrem k administrativnímu centru v hlavním táboře Auschwitz I. Později mu bylo řečeno, že kouř pocházel z velké jámy, kde byli kvůli nedostatku kapacity krematorií spalováni zavraždění lidé. Počátkem roku 1945 německá armáda ustupovala z oblasti v okolí Osvětimi a Prokeš se rozhodl k ilegálnímu návratu do protektorátu. Vedoucímu v zaměstnání namluvil, že Češi mají povoleno odjet, a nasedl na vlak směrem k hranicím. Dostal se šťastně až do Prahy, kde zažil květnové povstání a příjezd Rudé armády. Po válce našel zaměstnání jako účetní ve firmě svého strýce Fa Síto. Když komunisté společnost znárodnili (byla přejmenována na Kovotechnu), v podniku nadále působil jako normovač a vyučil se i nástrojařem. Po absolvování dvouleté vojenské služby nastoupil v roce 1954 do Výzkumného ústavu místního hospodářství. Při zaměstnání studoval na vyšší průmyslové škole. V roce 1958 Jiljí Prokeš přestoupil do Kovodělného podniku hl. m. Prahy, od roku 1960 byl zaměstnán ve Vojenském projekčním ústavu. V polovině 60. let přešel do Českých motocyklových závodů a od roku 1972 nakonec pracoval v podniku zahraničního obchodu Mercanta. V roce 1986 odešel do důchodu a žil v Praze.
