Martin Poživil

„On to převzal můj bratranec. Jeho otec byl dost rudý komunista, byl ředitelem Radlické mlékárny. My jsme s ním moc kontakty neměli. Lépe řečeno, on nechtěl mít moc kontaktů s námi, aby si nepokazil kariéru ředitele Radlické mlékárny. Protože to musel mít někdo správně zabarvenou knížku a nesměl mít nějaký kontakty s podivnými lidmi a zjevně jsme k těmto podivným lidem patřili. Na každý pád kontakty nebyly tak intenzivní. Když jsme pak prchli, ten jeho syn, jeho starší syn, pak ten byt převzal. Nám to bylo celkem fuk, ale pak jsme ho poprosili, aby nám sem tam nějaký ty věci poslal, který tam byly. Jenže on nikdy nic neposlal, prostě si všechno nechal.“

„Bylo myslím 12. listopadu, jestli se nemýlím. Poslední hodina byl tělocvik. Hrály se nějaké hry. Pak jsem přišel domů. Můj brácha Tomáš, o kterým jsem už vyprávěl, hrál na klavír nějakou improvizaci národní hymny, znělo mi to tak trošku pateticky. Matka mi přišla dost nervózní. A řekla: ‚Martine, připrav se, jedeme lyžovat do Alp.‘ Já jsem si myslel, že se snad zbláznili, nebo co se děje. Dneska by se člověk domníval, že jsou třeba zfetovaný, ale tenkrát to ještě nebylo tak rozšířené. Měli opravdu nakoupený jeden pár běžek, jenže s tím se nedá lyžovat v Alpách. To už jsem jako mladík věděl, že to nesedí. Už jsem tušil, tak jsem školní věci odložil, úkoly jsem nedělal a měl jsem akorát za úkol nasednout do Volhy. Tenkrát byly taxíky Volhy. Na nádraží jsme nejeli tramvají, ale taxíkem, což bylo zase velice neobvyklé. Potom jsme jeli nočním vlakem, a to už jsem si říkal, že se opravdu asi už nevrátíme. Ale dělal jsem, jako že nic nevím, abych tu komedii dokončil, protože oni nechtěli během té cesty po českém území mluvit. Pak přišly hranice, to si velmi dobře pamatuju, přišel celník Rakušan… Ne, Čechoslováci přišli a ptali se, kam jedeme. Já povídám, že máme pozvánku od známého a jedeme lyžovat do Alp. Tak se usmál, to byli ještě lidé z pražského jara. A řekl: ‚Na shledanou.‘ Ale takovým ironickým způsobem, že přesně věděl, že když je ve vlaku celá rodina, tak už se asi nevrátí.“