Alena Posltová

* 1930

  • „Když jsem se vrátila, nebo když mě pustili, tak jsem nesměla jít do Litomyšle. To mně řekl krajský prokurátor, tenkrát to byl Goldschmied: ,Vy nemůžete jít do Litomyšle.‘ Na to já jsem řekla: ,No ale tam mám rodiče.‘ - ,Ne, vy musíte jít do těžkého průmyslu.‘ Tak jsem musela nastoupit (to jsem měla všechno sjednané) do Tesly k soustruhu.“ Tazatel: „Jakou jste si v kriminále dělala naději na další život?“ - „Vůbec žádný. Poněvadž a protože jsem říkala... Pochopitelně jsem měla, třeba když jsem mluvila s tím krajským prokurátorem, tak jsem říkala: ,Co se mnou bude dál?‘ On říkal: ,To vám určí!‘ Tak ztratíte iluzi. Když vám řeknou: ,To vám určí!‘ To je přece blbost! No ale tak mi určili, že mám jít k soustruhu, tak jsem byla u soustruhu.“

  • „Byla tam s námi jedna z nich, Dáša Malinová. Ta ale byla dobrá... Jíst tvrdej chleba nebylo moc dobrý a ona říkala: ,No to né, to nebudeme žrát, to né. Nechám se objednat k doktorovi.‘ A teď se tak nesla (uměla se prodat), šla k doktorovi a pak řekla: ,Holky, přinesla jsem dvě flašky kašlavý vody, a když se do toho namočí tvrdej chleba, tak se to dá docela jíst.‘ Pak když přišla podruhé, tak řekla: ,No jó...‘ A teď začaly z ní padat cigarety... Už s tím prostě počítala, že už tam jsme.“

  • „Než mě zavřeli, tak jsem měla velkou lásku. Velkou, opravdu. A ten mně potom napsal, že bych mu vadila v budoucím povolání. Mám ten dopis někde schovaný, je to teda na nic, ale tenkrát to bylo hrozné... To jsem si myslela, že... Fakt je ten, že mně napsal... On studoval v Pardubicích a já jsem v Pardubicích bydlela. Jednou přišel a že ho to jako mrzí a že tohle, ale já už jsem prostě nemohla. Řekla jsem, že už né, že už si spolu nemáme co říct a že už mu nevěřím. Pak jsem to ořvala pochopitelně, ale... Člověk už to měl v sobě.“

  • „Když se v Chrudimi vjíždělo do basy, byl tam v průjezdu vjezd z dřevěných kostek. A ty kostky jsme my (já a Blanka Zachová) měly za úkol vydrhnout. Klečely jsme tam a drhly ten průjezd, a když jsme to dodělaly, přijel někdo s chlebem. Tak jsme to drhly znovu. Když už jsme to drhly potřetí, tak jsem se namíchla a řekla jsem: ,Pane strážmistře, nemáme to napastovat?‘ On se na mě podíval a řekl: ,Tři dny!‘ A měla jsem trest...“

  • „To bylo právě, jak jsem si prý vymyslela zápal plic, jak mně povídal ten strážmistr. Já už jsem opravdu nemohla, protože když máte zápal plic, tak máte vysokou horečku. No a on si prostě myslel, že to sabotuju...“ Tazatel: „To bylo v Chrudimi?“- „To bylo v Chrudimi. U něj v kanceláři. On se nějak rozzuřil, protože já jsem sotva stála. Třeba to tak nemyslel, ale fakt je ten, že mi ty dva zuby, totiž jeden zub mi přerazil...“ Tazatel: „On vám dal pěstí?“ - „Jo. Pěstí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litomyšl, 08.08.2008

    (audio)
    délka: 01:23:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jste přijel z kriminálu, lidi před vámi doslova mizeli v podloubí...

IMG_1417.jpg (historic)
Alena Posltová
zdroj: Ondřej Bratinka

  Alena Posltová se narodila v roce 1930 v Litomyšli. Absolvovala místní reálné gymnázium,  odmaturovala v roce 1949. Od roku 1945 byla členkou dívčího oddílu skautské organizace Junák. V roce 1948 se jako členka studentské samosprávy účastnila delegace na vedení školy, která požadovala celoškolní bojkot generální stávky odborů. Stávka byla vyhlášena jako demonstrace vůle lidu na podporu komunistických požadavků ohledně doplnění vlády a byla předehrou komunistického puče o den později. V roce 1949 se Alena Posltová účastnila jedné schůzky skupiny Hvězda, kterou organizoval její spolužák Miloslav Kohout. Skupina měla za cíl aktivně vystupovat proti Československému svazu mládeže a jeho činnosti, která měla zhoubný dopad na existenci skautské organizace. Bez možnosti se dál angažovat v činnosti skupiny odjela po maturitě roku 1949 do Prahy. V akademickém roce 1949/1950 začala studovat dvě fakulty Karlovy univerzity najednou. Na pedagogické fakultě učitelství a na filozofické český jazyk a literaturu. Ačkoli se na činnosti skupiny kromě jedné schůzky nijak nepodílela, byla Alena Posltová v Praze na podzim roku 1949 zatčena a vyslýchána tři dny na služebně v Bartolomějské ulici v Praze, na pověstné „Čtyřce“. Po propuštění nikomu nic neřekla a pokračovala ve studiu. Dne 16. září 1950 byla zatčena podruhé, tentokrát v Litomyšli, kam odjela po posledních zkouškách. V procesu s rektorem Stříteským a svými někdejšími spolužáky byla odsouzena 11. 10. 1950 za velezradu na 10 let do vězení. Po odvolání jí byl trest po změně paragrafu (neoznámení trestné činnosti) snížen pražským Nejvyšším soudem na dva roky. Celkově si až do podmínečného propuštění Alena Posltová odpykala 13 měsíců: po pražském pobytu v Bartolomějské ulici ještě ve vazební věznici Okresního soudu v Chrudimi a v rámci pracovního komanda v cihelně ve Stíčanech u Hrochova Týnce. Po propuštění musela pracovat jeden rok mimo Litomyšl jako soustružnice v továrně Tesla v Pardubicích. Domů k rodičům se směla vrátit pouze ze zdravotních důvodů. V Litomyšli nastoupila jako pomocná dělnice ve sklárně Vertex.