Lukáš Pollert

* 1970

  • „Co jsem dělal kolem roku 89, nebyl jsem zas tak starej, ještě jsem nepracoval, byl jsem student. V roce 89 jsem byl ve druháku na vysoký škole, na medicíně. Byl jsem v nějakym stávkovým výboru, ale to už si myslim, že byly kostky vrženy. Ty kostky se vrhaly pár let před tim rokem 89. Také jsem se zúčastnil takového toho Palachova týdne a nějakejch demonstrací za propuštění Václava Havla a dalších, tam byli i jiní poltičtí vězni, jako Ivan Martin Jirous atd., to by asi byl dlouhej výčet jmen. Takže to sice byly aktivní účasti, ale vzhledem k mému věku to byla spíš pasivní účast. Takže jsem se toho zúčastnil pouze svojí osobou, to nic tak zásadního podle mně nebylo.“

  • „No tak já vidím spíš ty výhody. Ta svoboda je úžasná v tom, že člověk může dělat, co chce, může nepracovat, může pracovat – co chce. Já si přece můžu studovat, co chci, já můžu nepracovat a to tenkrát nešlo, především to nepracování.“

  • „V roce 88 se šířilo Několik vět (pamětník má na mysli rok 89), já jsem tohle samozřejmě šířil taky, a to na fakultě i mezi známými, no a tam se to na té fakultě nějakým způsobem domákli. Byl to dokonce nějakej doktor, kterej tam figuroval, sice léčil, byl to pediatr, a vim, že jeho jméno se objevilo na Hlasu Ameriky, kdy on úmyslně zdržoval rodinu s dětma, který vyšetřoval, a mezitím jim estébáci prohledávali byt. A tenhleten doktor, a já vim dokonce jméno, ale protože vim, že on má bráchu, který je normální, tak já nevim, jestli ho mám jmenovat, ale ono je to i zbytečný. Ale vim, že on tenkrát na mně takhle křičel na chodbě, bylo to myslim ve druháku, že já rozhodně nedostuduju, že mě dostudovat nenechá, a já už jsem tenkrát byl v manšaftu, a to že nebude tolerovat. A že se osobně postará, že já nedostuduju.“

  • „Co jste třeba dělal 17. listopadu?“ – „17. listopadu jsem si s kamarádem vyrobil transparent, přemýšleli jsme dlouho, co tam máme napsat, nakonec jsme tam napsali ,Nechceme násilí‘. Myslim, že spoustu fotek z tý demonstrace kdybyste viděla, tak ten náš transparent se stal poměrně hodně mediálně známej. Nechtěli jsme zas úplně provokativní, a tak jsme zvolili tohle heslo, protože to je v podstatě takový to květinový, že nepropaguju řekněme drogy, nepropaguju nějakou free zábavu a nechci násilí a v podstatě to by nemělo vadit. Tak tohle jsme si vyrobili a šli jsme na ten Albertov. A tam celkem jako nuda, střídali se tam nějací ti řečníci, ale jako byl jsem překvapenej – z toho velkýho počtu účastníků už na tom Albertově. A to jsem stoprocentně věděl a ty zkušenosti jsem měl z jinejch demonstrací, že to jako bude zajímavá demonstrace. Takže jsem vůbec nechtěl jít na nějakej pochod na Vyšehrad, a rovnou jsme s tim transparentem šli na ten Albertov a snažili jsme se s kámošema ten průvod jakoby přesměrovat na tu Národní nebo na ten Václavák. Protože to bylo pro mě zbytečný zdržení, jít přes nějakej Vyšehrad. Pak teda shodou okolností druhej den nebo kdy se psalo, že tam byli nějaký provokatéři, který chtěli ten průvod vést jinudy, než bylo dohodnuto, a to jsem byl já. Mně se nechtělo a chtěl jsem se jít rovnou postavit proti tomu režimu, protože tam bylo tolik lidí, že by byla škoda je poztrácet je cestou, protože ta únava by tam hrála nějakou roli, ale nakonec jsme to museli projít.“

  • „Byl to teda pěknej čas, byla to taková zvláštní atmosféra, která pravděpodobně byla i v tom roce 68, podle toho, co si o tom člověk čte. A těch dvacet dní nebo možná do konce roku bylo jako zajímavý, že ti lidi se měli prostě rádi. Ono to zní pateticky a divně a já vim, že je to umělý, ale všichni si jakoby rozuměli a viděla jste, že se všichni usmívali a byli spokojení. Byla ta jiná nálada.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - UVN, 05.10.2009

    (audio)
    délka: 36:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dnes vidím jen výhody, které sametová revoluce přinesla. Můžu si pracovat, jak chci, můžu i nepracovat. To tenkrát nešlo

Lukáš Pollert
Lukáš Pollert
zdroj: foto: Petr Neubert

  Lékař a sportovec Lukáš Pollert se narodil 24. března 1970 v Praze. Podle svých slov vyrůstal Lukáš Pollert v prostředí, kde se poslouchaly zakázané rozhlasové stanice Hlas Ameriky či Svobodná Evropa a četly se komunistickým režimem proskribované knihy. Otec byl vědeckým pracovníkem, matka laborantkou. On sám vystudoval medicínu a dnes pracuje v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích a ve Fakultní nemocnici Motol. Do povědomí široké veřejnosti se zapsal především jako úspěšný sportovec. V roce 1992 získal zlatou medaili ve vodním slalomu na Letních olympijských hrách v Barceloně, o čtyři roky později si z Atlanty odnesl stříbro. Přelomový rok 1989 zastihl tehdy devatenáctiletého Lukáše Pollerta v druhém ročníku lékařské fakulty. Účastnil se protirežimních demonstrací, které v Praze probíhaly od roku 1988, podepsal výzvu Několik vět. Za šíření této petice mu reálně hrozilo vyloučení ze studia, přišel však 17. listopad a pád komunistické diktatury. Lukáš Pollert se manifestace studentů na Albertově aktivně zúčastnil, po brutálním potlačení demonstrace a vyhlášení studentské stávky se stal členem stávkového výboru. Na tehdejší události dnes vzpomíná jako na „pěkný čas se zvláštní atmosférou“. Dnes se MUDr. Lukáš Pollert kromě své lékařské profese věnuje komunální politice ve své domovské Praze 6.