„Byl to velice tvrdý život. Člověk si ani neuměl představit. jak jsme mohly přežít i tu zimu tvrdou už po osvobození 45, 46. Vždyť jsme neměly oblečení. Jako botičky. Dyť bylo po válce, nic nebylo, já a moje sestra jsme přežily v botičkách. Polobotky… ta podrážka byla dřevěná, aby byla ohebná, tak byla v půli na takových plíškách, víte, spojená a vršek byl plátno. Jak jsme to vůbec mohly přežít… Kabátek vojenský, co nám dali ty vojáci americký, a suknička, ušitá z deky vojenský, ručně. To mi ušila a mojí sestře moje spolutrpitelka. Vona byla švadlena původně. Ta chudák umřela na tuberkulózu. Ale po osvobození ve Švédsku. Voni určitý nemocný… Přijel vlak – a teď si neumím představit, asi to bylo patrně dosti blízko k tomu, to bych musela mít mapu – ten vlak přijel a zastavil a lidé nastupovali. Prostě posílali tam ty opravdu nemocný. Na zotavenou do Švédska.“ Tazatel: „Mohla byste nám říct něco o své sestře? Jak žila potom?“ – „Moje sestra se potom… pracovala tedy – to už jsem vám řekla – pracovala v tý továrně. Vdala se, měla manžela, který jako sedmnáctiletej se dostal do koncentračního tábora, jelikož dělal sabotáže. V jakym závodě pracoval, to už já nevím. Německý mistr ho několikrát upozorňoval, že jestli ještě jednou udělá takový ty sabotáže, že to nahlásí. No, nedal si říct, tak ho nahlásil a byl zavřenej. Vím, že mluvíval o Gross-Rosen, potom Dachau, ale už je i po smrti. Sestra umřela, když jí bylo 62 roků.“
„Při příjezdu do Osvětimi nás doktor Mengele roztřídil. Maminku s bratrem poslal do plynové komory, no, a nás na práci. Sestra pracovala okolo lágru a mě – já jsem byla zařazená mezi puberťáky, já jsem taky byla puberťák – do čety odklízející mrtvol. Byla to velmi těžká práce, protože jídlo nebylo na dosah, voda taky ne. Denně jsme za tu práci dostávaly (dívky – pozn. ed.) jeden vařený brambor a malou naběračku jakési melty. A to bylo všechno. No, ty mrtvoly jsme… neměly jsme sílu. Jsme je tahaly za nohy jako trakař na tu hromadu.“
„Přiváděli do jakéhosi provizorního sálu naše studenty. My jsme je viděly. Prostě tam jich nahnali spoustu a píchali jim ty fenolové injekce do srdce. My jsme je potom musely odtahat pryč na hromadu. Následovalo taky další, že tam nahnali mladý děvčata a přivazovali je, do toho sálu, přivazovali je provazama k židlím a napíchali jim. Prostě píchli jim do žíly ty jehly s tou hadičkou, odebírali jim krev. A to víme z dnešního hlediska, kdy už jsem zdravotní sestra, že při ztrátě dvou litrů krve nastává smrt, protože dospělý člověk obsahuje přibližně šest litrů krve. No, a tak dlouho ta krev tekla, než ty děvčata padly mrtvý. Ty jsme taky musely odtahovat. Bylo to velice vyčerpávající. Já už se v životě nezblázním, když jsem se tenkrát nezbláznila.“
Růžena Plíšková se narodila 20. dubna 1927 do rodiny Markuse a Sereny Rothových, kteří hospodařili na statku v Ruském Hrabovci na východě Slovenska těsně u hranic s dnešní Ukrajinou. Na jaře 1944 byla celá rodina zatčena a deportována do Osvětimi, důvodem byla otcova pomoc partyzánům. Maminka a malý bratr Pavel byli zavražděni hned po příjezdu, tatínek zemřel o rok později na pochodu smrti, nelidské podmínky přežily pouze sestry Růžena a Jolana. Po válce se do vyrabovaného a zdevastovaného domova nevrátily, začaly nový život v Děčíně. Růžena vystudovala zdravotnickou školu a stala se sestrou na oddělení novorozenců v teplické nemocnici. Později pracovala v domově důchodců v Mimoni, kde dnes sama žije a svým pozitivním naladěním pomáhá ostatním. Vdala se a má syna Karla. Zemřela v roce 2019.
