„Potom jsem pracovala v rukavičkářské dílně na Přebuzi, kde byli také vojáci, a můj strýc tenkrát ještě měl hospodu. Byl jen správcem, už mu to nepatřilo. Vzali mu ji. To vidím jako dnes, jednou přišel náš šéf z továrny a řekl mi: ‚Co vás to napadá, jste doma, a dnes je pracovní den.‘ Řekla jsem: ‚Dnes je svátek.‘ Řekl: ‚U nás ne, okamžitě do práce!‘ Tak jsem vzala kolo a dojela až na rozcestí, kde stál strýc s mým budoucím manželem. Řekl: ‚Pojď sem, pojď sem. To je moje neteř.‘ Nemohli jsme se ale vůbec domluvit. Strýc byl za války v Rusku, kde se trochu naučil rusky. Mluvili jsme trochu německy, trochu česky, trochu rusky a najednou můj manžel řekl: ‚Do you speak English?‘ Řekla jsem: ‚Yes, I do.‘ Potom jsme spolu mluvili anglicky. Strýc a ostatní odešli, pak už jsem musela do práce. Ale potkali jsme se znovu. Šofér, který bydlel vedle nás, se zabil a ten barák byl prázdný. Manžel v Přebuzi neměl domov. Na výboru mu řekli, že si ten barák má vzít. Postel si nejspíš přinesl s sebou, to už si nepamatuji, jak to tenkrát bylo. A když jste sousedi, už to jde snadno... (Mluvili jste spolu pořád anglicky?) Několik let. Potom přišel nějaký komunista a řekl: ‚Jak to, že tahle Němka mluví anglicky?‘ A oni manžela zavřeli na čtyři měsíce. Byl také ve výboru v Přebuzi, kde bylo hodně četníků, pomohli mu. Ti řekli, že on je (jejich) člověk, tak ho propustili.“
„Tenkrát jsme jako Němky musely dělat všechno. Já jsem dělala v továrně na prádlo, byla ve Vysoké Peci a v Jelení. Musely jsme tam každý den jezdit na kole. Byla to dřina. Potom jsem dělala nějakou dobu na Přebuzi na šachtě, kde byl táta a dědeček, a ti mi ukázali nástroje, železa a tak. Vše jsem se naučila. Potom mě přemluvili, abych převzala hutní sklad. Když jsem už byla dole ve Škodovce, viděli, že se v železe vyznám, tak mi dali na starosti celý hutní materiál. Táta tam byl taky, tak jsem měla podporu. Pomohli mi, vše mi vysvětlili a doučili.“
Celé nahrávky sú k dispozícii iba pre prihlásených užívateľov.
AI asistent Memory of Nations Prebáda tisíce príbehov pamätníkov
Objavte nový spôsob, ako používať Archív Memory of Nations. Pýtajte sa na témy, udalosti, miesta alebo skúsenosti, ktoré vás zaujímajú. AI asistent prehľadáva prepisy rozhovorov s viac ako 30 000 hodín nahrávok rozhovorov a vyhľadáva relevantné spomienky naprieč archívom. Nemusíte poznať meno pamätníka ani vedieť, kde hľadať. Stačí položiť otázku vlastnými slovami.
Edeltraud Rojíková, rozená Pichl, se narodila 26. ledna 1928 v Přebuzi, příhraniční česko-německé hornické vesničce, do německé rodiny štajgra Franze a odbornice na paličkování Marie Pichl jako jejich jediné dítě. Za války se stala studentkou pedagogické školy Lehrerbildunganstalt v Chebu, ale studium nestihla před koncem války dokončit. K dalšímu vzdělávání již jako Němka neměla příležitost. Na rodinu se díky profesní odbornosti nevztahoval odsun, a tak žila i nadále v Přebuzi, v neutěšených česko-německých vztazích poválečného pohraničí. Pamětnice pracovala jako pomocná švadlena, šička a následně jako skladnice u Severočeských rudných dolů v Přebuzi. Těsně po válce se seznámila se svým budoucím manželem Karlem Rojíkem, příslušníkem československého zahraničního odboje. Roku 1949 jim byl navzdory jazykovým a kulturním bariérám úředně povolen sňatek. Roku 1950 po mnoha žádostech Edeltraud Rojíková opět získala československé státní občanství. S utlumením aktivity přebuzských dolů a zřízením pobočky Škody z původních Rotavských železáren se celá rodina přestěhovala do Rotavy. Pamětnice se stala zásobovačkou hutním materiálem Škody Rotava. Nikdy nebyla členkou KSČ, ale vždy byla veřejně činná a propagovala humanistické ideály. Působila v Kulturním sdružení občanů německé národnosti v ČSSR, Svazu protifašistických bojovníků a založila pěvecký soubor Heimatchor. Za svou činnost získala řadu ocenění. Na její aktivity navázaly obě její děti. Zemřela 29. července 2014 v Rotavě.
