• Ivetina fotografie z jednoho z poloilegálních celorepublikových srazů letců RAF, které zhruba od poloviny 80. let probíhaly pod záštitou SSM v Kolíně. To si vzal za své JUDr. Jiří Sehnal a na snímku je jeho maminka po pravici Jana Irvinga. Zcela vlevo je Alois Konopický. (Na jméno paní v bílém svetříku si Iveta už ale s odstupem mnoha let nemůže vzpomenout.) Na tato setkání konaná jedenkrát za rok se vždy všichni velmi těšili. Estébáci měli „pré“ a nestíhali při hromadných přesunech od vlaků či po příjezdech aut z celé ČSSR vše zaznamenávat. Ve svých ladách a škodovkách jezdili z místa na místo a nepomáhaly ani povolané posily. Však to muselo být něco, když se najednou objevilo mnoho desítek lidí s trikolorami na oblecích! Letci to se svými rodinami dobře věděli i viděli a měli z toho škodolibou radost. (Iveta, s níž v té době už pěkně cloumala puberta, na ně statečně vyplazovala jazyk, když se mihli kolem.) Když se však všichni sešli v sále Kulturního domu, po práci a hromadném obědě se hodně povídalo, vzpomínalo a z vyprávění si tu Iveta začala zaznamenávat i konkrétní poznámky pamětníků pro svou knihu o Antovi, která byla už rozepsaná. V roce 1989 za pomoci Jana Irvinga a několika dalších se také začaly vybírat peníze a organizačně dávat dohromady lidé i věci s tím potřebné pro uskutečnění srazu - v případě Čechoslováků de facto nelegálního - na 50. výročí Bitvy o Anglii ve Velké Británii. Tehdy to vypadalo téměř jako utopie a marný sen, přestože do všeho byli všemožně zapojeni sami Britové, Sdružení československých zahraničních letců se sídlem v Londýně a další organizace.
    Ivetina fotografie z jednoho z poloilegálních celorepublikových srazů letců RAF, které zhruba od poloviny 80. let probíhaly pod záštitou SSM v Kolíně. To si vzal za své JUDr. Jiří Sehnal a na snímku je jeho maminka po pravici Jana Irvinga. Zcela vlevo je Alois Konopický. (Na jméno paní v bílém svetříku si Iveta už ale s odstupem mnoha let nemůže vzpomenout.) Na tato setkání konaná jedenkrát za rok se vždy všichni velmi těšili. Estébáci měli „pré“ a nestíhali při hromadných přesunech od vlaků či po příjezdech aut z celé ČSSR vše zaznamenávat. Ve svých ladách a škodovkách jezdili z místa na místo a nepomáhaly ani povolané posily. Však to muselo být něco, když se najednou objevilo mnoho desítek lidí s trikolorami na oblecích! Letci to se svými rodinami dobře věděli i viděli a měli z toho škodolibou radost. (Iveta, s níž v té době už pěkně cloumala puberta, na ně statečně vyplazovala jazyk, když se mihli kolem.) Když se však všichni sešli v sále Kulturního domu, po práci a hromadném obědě se hodně povídalo, vzpomínalo a z vyprávění si tu Iveta začala zaznamenávat i konkrétní poznámky pamětníků pro svou knihu o Antovi, která byla už rozepsaná. V roce 1989 za pomoci Jana Irvinga a několika dalších se také začaly vybírat peníze a organizačně dávat dohromady lidé i věci s tím potřebné pro uskutečnění srazu - v případě Čechoslováků de facto nelegálního - na 50. výročí Bitvy o Anglii ve Velké Británii. Tehdy to vypadalo téměř jako utopie a marný sen, přestože do všeho byli všemožně zapojeni sami Britové, Sdružení československých zahraničních letců se sídlem v Londýně a další organizace.