Ing. Luboš Petřík

* 1945

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Na každej zájezd nebo závod byla zvláštní výjezdní doložka. Ta musela bejt potvrzená ve škole, od vojáků a muselo tam bejt razítko od toho nového svazu mládeže. No dobře. Já jsem v tom novým svazu mládeže nebyl. Musel jsem vždycky jít s tím papírem a tam jsem si musel udělat nějakou schůzku. Říkal, kdy tam může přijít a soudruhu. Už to bylo potvrzený od Vojenský správy a od školy tam bylo razítko – ty nemaj námitky – a teď svaz mládeže. Přišel jsem a tam seděl devatenáctiletej nějakej ten předseda. Mě už bylo dvacet čtyři, já už byl v pátým ročníku a on byl třeba v prvním. ‚Á soudruhu, tak ty chceš jet do Itálie. Tak dobře. A ty, soudruhu, nejseš člen svazu mládeže, tak dobře. Tak se něco zeptáme.‘ Já myslel, že ho odstřelím, toho člověka. ‚Tak co bys nám řekl o Angele Daviesový.‘ Já kdybych mu řekl, co jsem se dovídal. Poslouchával jsem často Hlas Ameriky. Tam totiž byly dost pěkný lekce angličtiny. Tak ty jsem vždycky poslouchal. Několikrát tam bylo o Angele. No, to byly protesty v celým východním bloku. No, Angela Daviesová. Měli tam o ní detailní.. z čeho je vinná. Ty zbraně, co měla. Sice byla asistentkou na vysoký škole, ale byla zapletená nepěkně do všelijakejch teroristickejch akcí. Tam zřejmě byla vina naprosto prokazatelná. No, to jsem samozřejmě devatenáctiletému předsedovi nemohl říct. Tak jsem mu řekl: ‚No, já myslím, soudruhu, že jí to dobře dopadne.‘ ‚No, to si myslíme taky, soudruhu, to si myslíme, že jí to dobře dopadne.‘ Nakonec oni ji osvobodili.“

  • „Když jsme začali s bráchu závodit, tak otec se stal činovníkem v lyžování. Dobrovolná práce, to bylo pro něj. Organizovat závody, organizovat všechno kolem lyžování. Kdo je s kým v oddíle. V kraji Hradec Králové byl předseda krajský rady, těch funkcí co on měl v lyžování. Třeba lyžařský areál Herlíkovice. Když jsme byli mladí kluci, to já si pamatuju, tak jeho kamarád byl Zdeněk Pelc. On byl učitel v Hořením Vrchlabí, to byl takovej můj první trenér. Zdeněk Pelců, úžasnej člověk. To byl tátův kamarád a ten vždycky k nám chodil a říkal: ‚Jaromíre, Jaromíre, už musíš někoho sehnat. Musíme postavit tu lanovku na Žalý.‘ Otec se vždycky smál a potom říkal: ‚No, vlastně, já bych to měl zkusit. Že bychom postavili aspoň vlek na Žalý?‘ Tak začal obíhat všechny možný instituce, který by na to mohly dát peníze. Peníze opravdu sehnal, od tělovýchovy. Akorát vlek ten lyžařský oddíl musel postavit sám. Oni zaplatili vlek, ale: ‚To si musíte postavit sami.‘ Tak otec to zorganizoval, to byla jedna brigáda za druhou. Otec namaloval dolní stanici, horní stanici, to všechno dělal zadarmo. To byly stovky, tisíce hodin. To se vůbec dneska... My jsme tam chodili na brigády. Tam se kopaly základy na patky těch sloupů. To mluvíme o roce 1961 nebo 1962.“

  • „Když jsme začali chodit do školy, když jsme tady jako děti vyrůstaly, my neměly vůbec tušení, že tady byli Němci. Já jsem si myslel: ‚No, Vrchlabí to je český město.‘ Že tady před pěti lety nebyl téměř žádnej Čech, to jsme my vůbec nechápali, to jsme nevěděly. To bylo pro nás, jakože Vrchlabí je český město odjakživa. Když jde člověk do historie, jenom na stavebním úřadu všecky ty doklady o tom domu, který otec koupil, tak ty jsou všecky v němčině. Všecky výkresy jsou v němčině. Starosta. Všecky to jednání a povolení, když paní Voightová žádala o povolení, že si tam chce přistavět nějakou mansardu tam nahoře, tak to všechno bylo v němčině." - „A nikde se nemluvilo, že to tady postavili Němci? Všechny ty domy, na které se díváme, ty ulice po kterých chodíme.“ - "Přesně tak. Je pravda, že tady kousek byla česká sokolovna. Ta se postavila v 30. letech. Nebo třeba Tyršův dům. My jsme tomu říkali Tyršův dům, ale to byla německá Turnhale.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vrchlabí, 31.01.2025

    (audio)
    délka: 02:42:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ve Vrchlabí, 01.02.2025

    (audio)
    délka: 01:49:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec věřil v budování Krkonoš, bez ohledu na režim

Luboš Petřík v roce 1971
Luboš Petřík v roce 1971
zdroj: archiv pamětníka

Luboš Petřík se narodil 9. září 1945 v Jilemnici. Jeho rodiče pocházeli z blízkých vesnic Horní Branná a Dolní Branná a po jeho narození se přestěhovali do Vrchlabí. Život rodičů, staršího bratra i Lubošův byl od dětství propojený s lyžováním. Otec, Ing. arch. Jaromír Petřík, zastával četné funkce v Lyžařském svazu ČSSR a jako nadšený milovník Krkonoš pracoval léta nezištně v mnoha dobrovolných funkcích. Syn Luboš byl od 16 let členem národního družstva sjezdového lyžování ČSSR, každoročně se účastnil mezinárodních závodů i během studia stavebního inženýrství na ČVUT v Praze. Studium na dva roky přerušil a stal se členem oddílu Dukla Banská Bystrica, aby mohl dál závodit. V roce 1966 se seznámil se svojí budoucí ženou Zuzanou, která pocházela z rodiny významného ekonoma Josefa Macka a po únoru 1948 emigrovala do Kanady. Po promoci byl Luboš Petřík krátce zaměstnaný v Praze ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů, ale to už přemýšlel a zvažoval různé možnosti, jak se dostat do Kanady. Nakonec mu pomohla náhoda: vymyslel jak využít nastalou situaci a podařilo se mu přes Švýcarsko do Kanady odletět. Jako inženýr se v novém místě dobře osvědčil, obtížněji nesli situaci rodiče doma, dlouho nemohli jeho odchod přijmout. Po svatbě se Zuzanou a narození tří dětí se vztahy zlepšily, zvláště potom, co rodičům – tehdy už důchodcům – režim návštěvu syna opakovaně povoloval. Při zimní olympiádě ve Vancouveru byl Luboš Petřík jmenován atašé české výpravy. Od 90. let se do Vrchlabí s rodinou rád vrací.