Vlasta Pavlíková

* 1934

  • „Já tomu moc nevěřím, že by měl extra dobré chování, ale prý ho pustili dřív za dobré chování. Nevím, nechce se mi tomu věřit. Spíš bych řekla, že měli strach. Protože jednou, a to taky nevím najednou proč, to už musel být puštěný… Najednou jsem ho vezla do nemocnice – mám jenom takové, víte, výstřelky paměti. Najednou jsem byla u něj u lůžka a vezli jsme ho do nemocnice se sanitkou, nebo co, a on byl celý žlutý, žlutý, opravdu hrozně. Jako kdyby mu ta žluč šla v krvi do celého těla, tak byl žlutý.“ – „Dostal asi žloutenku.“ – „Pravděpodobně.“

  • „To bylo ráno, strašně ráno – najednou někdo zazvonil a za oknem auto a vtrhli dovnitř a ‚půjdete s námi‘ a hotovo. Taťku… Důvod si ani nepamatuji, my byli vyplašení, co se děje, proč taťka... No, ale to už mamka tušila, že jo, mamka jo. Mamka začala hned brečet... Pak se říkalo: taťku zavřeli…“

  • „Protože to vypadalo opravdu beznadějně, nebo jsem prošvihla možná už i ten termín nějakého příjmu někam do školy, a mně se moc studovat stejně nechtělo, tak tady vím, že prostě to muselo takhle nějak se odehrát. To byl pán, který byl asi jeho [otcův] známý – a on potřeboval servírku. Já jsem se stala první servírkou v Písku. Dovedete si to představit? Já, mladá holka, neotrkaná, a najednou zástěrku a jít mezi lidi. Začala jsem nejdřív jen jako obsluha, pak jsem byla i vrchní, nakonec jsem i vybírala peníze. Měla jsem tam dobrého kamaráda, který se mnou soucítil. Znal naši rodinu, všechno o nás věděl, pomáhal mi hrozně. I když manželka vrchního hlavního, ta na mě koukala ‚takhle‘ [skrz prsty] – to jsem nesměla vzít její děti... vůbec vzít její děti do ruky. Ani jsem ho nesměla pohladit, já jsem byla prostě… Protože servírka tenkrát, to byla ‚děvka,‘ – asi takhle se na to nazíralo.“ – „Do té doby nebyly servírky? To dělali jenom chlapi – číšníky?“ – „No, no. Takže ona mě považovala za takovou méněcennou – a to já jsem… Pak mně to teprve později došlo, proč… dala mi najevo, že se nesmím dotknout jejího dítěte. Dovedete si to představit, co to pro člověka znamená? To je ubližování, utiskování. Stalo se to, stalo…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Stará Boleslav, 27.01.2026

    (audio)
    délka: 02:14:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Politika zničila naší rodině život

Vlasta Pavlíková, 1954
Vlasta Pavlíková, 1954
zdroj: archiv pamětnice

Vlasta Pavlíková, za svobodna Mikšovská, se narodila 23. července 1934 v Písku jako druhé dítě Josefa a Anny Mikšovských. Měla o dva roky staršího bratra Jiřího. Otec pocházel ze zemědělské rodiny z Peček a po svatbě založil v Písku kartáčovnu ve Vinařického ulici č. 5, která zaměstnávala až třicet lidí. Po německé okupaci v březnu 1939 musel otec živnost zavřít. S rodinou se přestěhoval do Poříčan, kde koupil hospodářství při bývalé cihelně. V květnu 1945 se u nich ubytovala jednotka Rudé armády. Po válce se rodina vrátila do Písku, kde otec obnovil podnikání. Po únorovém převratu roku 1948 kartáčovnu převzalo družstvo Drutěva. Bratra Jiřího po roce 1948 vyloučili z vysoké školy a pamětnici nepřijali na žádnou školu. Roku 1949 nastoupila jako patnáctiletá do restaurace U Tří korun v Písku na místo servírky (tehdy byla první servírkou v Písku). V srpnu 1952 otce Josefa Mikšovského zatkla Státní bezpečnost a v listopadu 1953 byl odsouzen za velezradu k šesti letům odnětí svobody. Podle obžaloby spolupracoval s ilegální skupinou napojenou na exilovou Křesťansko-demokratickou stranu. Rodině byl zabaven veškerý majetek a Vlasta Pavlíková musela uživit sebe i nemocnou matku. Pracovala v účtárně v pivovaru, pak jako dělnice v Jitexu a později ve výpočetní stanici v Táboře. Otec byl z vězení propuštěn po přibližně čtyřech letech s podlomeným zdravím. Pracoval potom jako opravář pneumatik v Čížové u Písku, kde v roce 1960 utrpěl smrtelný pracovní úraz. Vlasta Mikšovská se provdala roku 1971 za Josefa Pavlíka a přestěhovala se za ním do Lovosic, později s manželem přesídlili do Staré Boleslavi. Do penze odešla v roce 1989. Politickým stranám, organizacím a aktivitám se po zkušenosti s komunistickými perzekucemi rodiny vyhýbala. V roce 2026 žila ve Staré Boleslavi.