Bohuslav Pavelec

* 1937

  • "Protože jako kluci – kolik mi mohlo být let – jsme tenkrát po válce začali Rychlé šípy, jestli znáte ty příhody, a byli čtenáři Rychlých šípů. A tak se formovaly takové různé trampské osady a vytvářely se takové skupiny, Šedí bobři. Takže my jsme nějakého vedoucího, který nás tam v ulici zformoval, jako že se můžeme stát členy čtenářského klubu Rychlých šípů. A tak jsme měli přihlášený náš klub v Praze, byl přihlášen oficiálně. Jmenovali jsme se Vlci Vysočiny. Pan vedoucí nám složil takový pokřik, který znám dodneška: ‚Vlci z Vysočiny, hoši z divočiny neznají žádné bázně. Naše slovo vždy vážné. Naše heslo – zdraví, síla, láska k vlasti, čest a víra.‘ To byl náš pokřik. No a teď jsme chodili, ženské nám vyšily vlajku s vlkem, s tou hlavou, a chodili jsme do Malého Beranova, tam, jak je taková ta skála, jestli ji tam znáte někdo, na druhé straně je železniční trať a řeka. A tam takový lesík tam byl a tam bylo nějaké zbořeniště a zůstal tam takový základ kamenný, tak my jsme tam tábořili, tam jsme chodili, tam jsme tábořili. A lovili jsme takzvané bobříky, říkalo se tomu bobříky."

  • "Protože moje první manželka, která zemřela, to byla Rakušanka, měla rodiče v Rakousku a teta si ji tady nechala na vychování. No a dělala v Jihlavanu v podniku, tak jsem si ji tam namluvil tenkrát. A když se prostě někam jelo, tak ona měla občanku už takovou tu zelenou, cizí státní příslušník. Tak vždycky na hranicích s tím byly problémy, protože si ji vždycky zavolali, proč jede v autobusu s českými dělníky někam na výlet, jeli jsme třeba do Maďarska a tak. Tak s tím měla trošku problémy, s tou příslušností."

  • "A od toho rohu do Fybišky zas byla velká zeď a my jsme tam bydleli vzadu za tou zdí v takovém domě. Začali jim... přijeli Němci, přivezli vězně a začali kopat příkopy od té zdi na druhou stranu k domkům a dělali takový příkop. A to proto, že se tam měla stavět barikáda. No a oni tam postavili, zasadili takové stromy silné po obou stranách a mezi to vysypali štěrk, to byla taková obrana, tahle barikáda. No a my jako kluci – ženy nám vždycky namazaly krajíc chleba, nabalily nám to do papíru a měli jsme to odnést jako vězňům. Že nám to daly do podpaží a my jako kluci jsme šli. Když se nedívali, tak jsme jim to pustili do příkopu, oni si to schovali hned. Takže takhle jsme si hráli my zase na takové hrdiny."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bítovčice, 25.11.2022

    (audio)
    délka: 01:10:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako kluci jsme byli zvědaví a chtěli jsme vědět, co se děje

Bohuslav Pavelec
Bohuslav Pavelec
zdroj: archiv pamětníka

Bohuslav Pavelec se narodil 3. ledna 1937 v moravském Opatově, ale vyrůstal v Jihlavě. Konec války zažil jako osmiletý chlapec a mohl zblízka sledovat kopání zákopů zajatci v jejich ulici, partyzány zničený most nebo příjezd sovětské armády k příbuzným na venkov. Po válce se stal členem čtenářského klubu Rychlé šípy, jezdil s kamarády tábořit a lovit bobry. Vyučil se strojním mechanikem, vojenskou službu absolvoval v Praze, Prešově a Prostějově. Téměř celý život pracoval ve firmě Jihlavan, kde také poznal svou budoucí manželku. Původně pocházela z Rakouska, takže měla rakouský pas, což způsobovalo různé nepříjemnosti, zejména při cestování. Jeho celoživotním koníčkem jsou letadla. V roce 2022 žil v Bítovčicích v Jižních Čechách.