"Že město Brno by přišlo a řeklo, navrhlo oběma vládám: 'Podívejte se, uděláme něco jako Česko-rakouský fond budoucnosti a říkejme tomu třeba Brněnská deklarace, kde si řekneme, jak se máme rádi a že pro to chceme něco dělat, a nějakým způsobem ty česko-rakouské vztahy nakopneme...' No a obě dvě ministerstva zahraničí nám dost důrazně vzkázala, že – no kluci, ani omylem. Už je tolik let po revoluci, nikoho to nezajímá a hlavně – byznys jede. Já rád říkám: Rakušani jezdí ve škodovkách a Češi mají účty u Raiffky, tak to znamená, že všechno je v nejlepším pořádku, ne? Tam není co zlepšovat, není co řešit, takže proč to dělat?"
"Ty devadesátky byly právě dost divoké. Ano, já si to pamatuju, já jsem to viděl, opravdu tam byly všude v obchodech cedule 'Češi, nekraďte'. Já to nemyslím zle, ale v momentě, kdy ten rozdíl v životní úrovni, v těch příjmech byl tak dramatický, no tak samozřejmě... Tam byly taky takové věci, mám pocit, že každé úterý lidi dávali před barák jednak nevytříditelný odpad a druhak velké věci, které ani do té popelnice se směsným nenacpete, třeba kolo staré nebo něco. Abyste s tím nemusela jet do sběrného dvora, tak se to dalo před barák, přijel náklaďák a posbíral to. Jenomže ještě předtím, než tam přijel náklaďák, tak tam z Břeclavi přijela kolona žigulíků, embéček a moskvičů a já nevím čeho s vlečkami a naházeli na ty vlečky, co šlo nějakým způsobem ještě využít, tak si pobrali."
"To se těžko popisuje slovy. Bez ohledu na to, jestli byli z Brna nebo ne, tak to Brno – jak kdysi říkal Edvard Beneš – Brno dalo příklad. A myslel samozřejmě tuhle záležitost. Brno dalo příklad, tentokrát ale opačný. Myslím si takový, který rezonoval daleko nad rámec Česka a Německa a Rakouska. Příklad, ze kterého si... protože on ten Rok smíření, to pásmo akcí kolem té pouti v roce 2015, to byl skutečně v mnoha ohledech unikátní projekt. A doufám, že můžu říct, že inspiroval spoustu lidí. Ale pro ty vyhnané, pro ně to ukončilo, pro ně to bylo, jako když z vás spadne obrovský kámen, jako když nějaká rána, boule hnisu jak když praskne, jako když se něco uvolní, že po těch 70 letech se to stalo. Češi vyjádřili lítost, podali nám ruce, my jsme si ty ruce podali společně a po těch 70 letech je to za námi. Je to vypořádané, všechno to šílené, co se stalo, tak má nějaké vyústění, má nějaké... My jsme si možná blíž teď dokonce díky tomu, a to všechno se stalo v roce 2015 v Brně."
"Ale ta normalizace, to bylo takové... Do určité míry tam ten tlak nebyl tak silný, on tam možná nebyl vůbec, ti lidi se kroutili už potom sami, protože si museli dávat pozor, co řeknou v práci. Ne proto, že by skončili v Jáchymově v uranovém dole, ale proto, že by mohli mít problémy v práci, děti by třeba nemohly studovat nebo toto nebo tamto a ti lidi vlastně... A už to nebyla nějaká StB, nebo respektive byla to StB, ale nebylo to o tom, jak třeba za Stalina v Sovětském svazu, že by si pro vás ten režim chodil fyzicky. Ale bylo to spíš o tom, že ti lidi sami, sami si dávali pozor na jazyk, sami se cenzurovali, sami se nějakým způsobem ohýbali. A to, že se ohýbali vůči těm nahoře nebo tomu režimu nahoře, tak si kompenzovali tím, že ohýbali, nutili ohýbat ty, co byli pod nimi."
"Kdo si to pamatuje špatně, tak ať se prosím podívá na fotky z osmdesátých let, jak vypadalo Brno, jak vypadala Praha a skutečně to bylo tak... Taková Havana, akorát bez těch barev zkrátka. Opadané omítky, všechno... Celkově ten veřejný prostor v úplně dezolátním stavu. Všechno se rozpadalo, do toho ty šedé tváře, uhýbavé pohledy, všechno takové... Takhle já si to pamatuju a nemyslím si, že to je úplně mimo, jak si na to vzpomínám. Možná právě proto to vidím relativně ostře na to, že mně bylo třeba sedm let. Protože v tom Rakousku, právě že to byl velký kontrast. Neříkám, že tam bylo všechno dokonalé, ale prostě vypadalo to tam tak, jak to vypadá v České republice dneska. Neboli všechno upravené, ten veřejný prostor docela kvalitně opečovávaný. Na předzahrádkách – bavíme se teď ne o Vídni, ale o venkově – na předzahrádkách kvetly růže, baráky barevné, omítka všude celá a podobně."
Jaroslav Ostrčilík se narodil 21. května 1983 ve Vyškově rodičům Jaroslavu Ostrčilíkovi a Dobromile, za svobodna Navrátilové. V roce 1990 se rodina přestěhovala za prací do Rakouska, kde strávil Jaroslav dětství a vychodil základní školu a gymnázium. Ve 21 letech se vrátil natrvalo do Česka a vystudoval v Brně na Masarykově univerzitě germanistiku. V roce 2007 se rozhodl uctít památku odsunutých brněnských Němců pochodem z Brna do Pohořelic. Akce získala brzy pozornost médií a veřejnosti a s každým rokem přitahovala stále větší počet účastníků. V roce 2015 vyvrcholila Poutí smíření, při které došlo poprvé v historii k oficiálnímu vyjádření lítosti nad divokým odsunem německých Brňanů. Za své úsilí o rozvoj česko-německých vztahů obdržel Jaroslav Ostrčilík v roce 2018 Záslužný řád Spolkové republiky Německo. V letech 2015–2020 působil ve vedení různých projektů věnovaných česko-německému dialogu a kulturní paměti města Brna. V roce 2025 žil v Brně a působil jako nezávislý novinář a PR konzultant.
