Jaroslav Novotný

* 1939

  • „Po několika měsících byl soud, kde já jsem jako měl připraveno, že se budu... tenkrát v té době jsem četl mimochodem Feuchtwangerovýho Goyu, kde je krásná pasáž, jak on se obhajuje před inkvizicí, tak to byla pro mě inspirace. Říkal jsem si, tak takhle já se budu obhajovat: ,Vy jste ty zločinci, který zaprodali tenhleten stát, ne já! Já jsem říkal jenom pravdu, nepsal jsem nic, co by nebyla pravda.‘ Ten den, to jsem ani nevěděl, že bude soud, den předtím, přišel mi advokát říct, kterýho jsem předtím neviděl ty tři neděle: ,Já jsem váš obhájce. Zítra bude váš soud a já vás budu obhajovat.‘ Já jsem říkal: ,Nepotřebuju, pane soudce, já se budu obhajovat sám‘, a řekl jsem mu, jak se chci obhajovat. On říkal: ,Nejste Hus, abyste se nechal upálit. Hus neměl manželku a neměl syna. Vy máte syna tříletýho, takže vy se nenecháte upálit, ale budete zatloukat.‘“

  • „To jediný mi nemohli zakázat, že jo, abych posílal. To z hlediska nějaký mezinárodní úmluvy mi nemohli nerespektovat. Samozřejmě mi každou rozbalili a věděli, co tam je a tak. Ještě mě pořád volali na výslechy, a s kým teda komunikujete a tak. Říkám: ,Teď jste si to otevřeli, tak co po mně chcete?‘ Tak samozřejmě, když člověk vyhraje nějakej salon, tak bývá i zvykem, nejen že vám ho pošlou, ale že vás i pozvou, abyste si na vlastní náklady pro něj přijeli. Čili já jsem mohl mít trošinku procestovanej svět, když jsem měl výstavy asi ve víc jak třiceti zemích, ale samozřejmě mě nikdy nikam nepustili. Takže my jsme spolu komunikovali jenom přes tu poštu.“

  • „Tak svoji poslední reportáž jsem dělal 21. srpna 1969 při výročí okupace. Tenkrát jsem jel dělat do Prahy reportáž samozřejmě jako mnoho věcí předtím, já nevím jako třeba Palachův pohřeb a všechny ty stěžejní věci, který se v těchhle věcech odehrávaly. No, a tu reportáž už jsem nedodělal, protože mě tam sebrali jako jednoho z asi tří tisíc, který nás tenkrát sebrali. Už nás neměli kam nacpat do kriminálů, takže například v té cele, co jsem byl já, cela pro dva lidi, tak nás tam bylo šestnáct, tak jsme si ani nemohli... ani na tu podlahu lehnout bysme se nevešli. Takhle jsme tam pobyli nějakou dobu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sezimovo Ústí, 04.04.2018

    (audio)
    délka: 43:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Díky mému dílu jsem měl pocit, že žiju

Jaroslav Novotný
Jaroslav Novotný
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jaroslav Novotný se narodil 26. března 1939 v obci Myslkovice, nedaleko Tábora. V mládí mu zemřel otec na vážnou nemoc, zbyla mu jenom matka. Dětství prožil v Myslkovicích a byl spíše introvert. Režim mu nakázal vyučit se strojařem, což ho nebavilo; dělal to jen proto, aby se uživil. Chtěl se věnovat divadlu a fotografii, založil si vlastní divadlo, do kterého psal hry, uvedl tři premiéry, nicméně čtvrtou mu už cenzura nepovolila. Poté začal psát do novin, psal svoje názory a přidával k nim fotografie - kvůli názorům ho stíhala StB, která ho dostala až do kriminálu. Po krátké době byl poslán do vazby v Českých Budějovicích. Nakonec čelil soudu, ve kterém se chtěl obhajovat sám. Na to mu obhájce řekl: „Nejste Hus, abyste se nechal upálit...!“ Nakonec tedy všechno zapřel, jak mu bylo řečeno, a byl tak zproštěn viny. Bavilo ho fotografování, jeho práce byly vystavovány ve světových salonech, kterých se nemohl účastnit, a tudíž všechna ocenění mu byla zasílána poštou. Také napsal devět knih, z toho tři byly vydané, a kromě psaní knih a fotografování jezdil sedm let s cirkusem.