Ivana Kovanicová

* 1944  †︎ 2013

  • „(Maminka) přišla k sestřenici mýho dědečka, která byla Nežidovka, byla bezdětná, a s ní se domluvila, že po narození by si mě vzala do tý rodiny. Takže se na to připravovala, že teda jako mě bude muset dát pryč. A bylo to velice ošklivý období takový, který se podepsalo na jejím vztahu ke mně, v podstatě po zbytek života, protože ona musela i v sobě vybudovat pocit, že musím jít pryč. A bylo to cejtit vždycky, že byla taková... chovala se ke mně jinak než k sourozencům ostatním a já jsem to už jako dítě cejtila velice silně, i když jsem o tom nikdy nemluvila. Jen jednou jsem jí to vyčetla, když mi bylo asi šest roků, ale já už teďko vím, že za to nemohla. Ona se musela s tím nějakým způsobem vyrovnat, a žila tedy s tím, že se narodím a že prostě nebudu. A potom tedy nastalo to, že o tom napsala tatínkovi, protože ta pošta fungovala jakž takž někdy. Tatínek jí vzkázal, že v žádném případě nechce, abych šla z rodiny, že se určitě vrátí a že si to prostě nepřeje, že mě nesmí dát pryč.“

  • „K tomu tatínkovýmu odjezdu - to byla taky taková zajímavá věc. Když odjížděli, oni jim řekli, že pojedou na práci. Čili maminka přichystala, z toho, co jsme měli, aspoň pár potravinovejch lístků, dala mu to s sebou, aby si mohl přilepšit. Jenomže když potom vyjížděli dobytčákama z Prahy, po těch pár dnech, co se shromažďovali, a tatínek už věděl, o co jde, že nejedou jen tak pracovat, tak řekl: ,Co s těma potravinovejma lístkama?‘ Že my je potřebujeme, takže když potom jeli tím dobytčákem, tak vzal ty lístky potravinový, složil je do malýho psaníčka a napsal na to: ,Prosím, odevzdejte na adrese...‘ a napsal tam naši adresu. A potom, když projížděl vlak, blízko za Prahou, lesem, stála tam nějaká skupinka lidí, on prostrčil to psaníčko škvírou a prostě to odletělo. No a představte si, že skutečně maminka jednoho dne šla ke dveřím a někdo hodil, aniž by zazvonil nebo cokoliv řekl, abychom mu mohli poděkovat, tak prostě hodil ten lístek do schránky, což byl zase vzhledem k okolnostem, řekla bych, dost statečnej čin. Jednak protože nevěděl, do čeho jde, když tam šel - bylo známý, že se v té ulici střílelo, a jednak samozřejmě každý potřeboval potravinový lístky a ten člověk musel přijet do Prahy, najít to a prostě dát potravinový lístky a ještě čekat na to, co bude potom, a odjel. Takže to byla jedna z věcí, která nám dost pomohla držet se nad vodou.“

  • „Existuje velká skupina lidí, která se velice ošklivě kouká na ukrývaný děti, to je jedna z velmi bolestných věcí. Dozvěděla jsem se, že lidi, kteří prožili holocaust v koncentráku nebo prostě jakýmkoliv jiným způsobem, se nedokážou, ale ani nechtějí vcítit do toho, jakým způsobem byly poznamenaný tyhle děti, který nebyly v koncentráku, ale byly ukrývaný. Ten můj problém s maminkou, přitom jsem si nic z tý doby nepamatovala, to bylo jenom to, co jsem cejtila - ten rozdíl přístupu ke mně - a vím, že to pro ni byla bolest velká, ale to prostě nešlo už nějak překonat. Že prostě s bráchama se mazlila, se mnou ne. To když člověk od dětství zažívá, tak to začne brát jako normální, protože tak s tím žije, ale nedá se s tím vypořádat nikdy. A tohle teda díkybohu ti psychologové naši, kteří se tím zabývaj, třeba Helena Klímová, ti už vědí aspoň částečně, ale lidi, který teda přicházej z židovský obce, tak velká část chytrejch lidí, který prožili ošklivý, strašný věci – Osvětim, všechno možný, tak oni prostě nedovedou tohle vůbec pochopit. Nedovedou ani nechtěj, když se o tom mluví, protože to jsou příbuzní z manželovy strany - manžel nebyl ukrývaný dítě, ten se narodil až po válce, ale jeho otec a rodina byli v Osvětimi - tak to je prostě pohrdání, je to velice hrozný, ale vůbec nevím, jak by se tohle dalo řešit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.12.2008

    (audio)
    délka: 58:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se někdo ocitne v nouzi, ať je to kdokoliv, je třeba mu pomoci

img012_2.jpg (historic)
Ivana Kovanicová
zdroj: Ilustrační foto ze sbírky Post Bellum

Ivana Kovanicová se narodila v prosinci 1944. Otec byl židovského původu a ještě před narozením dcery byl odvezen Němci do koncentračního tábora na pražském Hagiboru, kde dělal údržbáře. Matka, která nebyla židovského původu, se tak dostala do zoufalé situace. Zůstala bez prostředků a s obavami, že nakonec půjdou do transportu i její děti a ona sama. S devítiletým synem a v pokročilém těhotenství nakonec našla pomoc v rodném Modlíkově na Vysočině, kde jí poskytla úkryt ve svém chudém příbytku rodina Moravcových. Od narození tak byla tedy Ivana Kovanicová skrývaná, nechodila na pravidelné prohlídky k lékaři, což se podepsalo na jejím zdraví. Po válce se celá rodina opět setkala. Vrátili se zpět do Prahy, kde Ivana roku 1951 začala chodit do školy. Po válce jezdila rodina každé prázdniny do Modlíkova, otec tam vypomáhal místním lidem (bezplatně jim zaváděl elektřinu do stavení aj.), aby se jim odvděčil za pomoc, kterou poskytli jeho ženě a dětem.