Jan Jelínek

„A co jste dělal za komunistů? Když vás zavřeli do toho vězení a potom, jste říkal, že už vám nedali státní souhlas, že už jste nemohl působit jako kazatel, co jste potom dělal?“-- „Podváděl jsem. Vzal jsem si (schválenou) knížku kázání, ale kázal jsem to, co já jsem chtěl.“ -- „A to jste se nějak scházeli s lidmi v bytech? Nebo jak jste to dělali?“ -- „No, když se dozvídám, anebo přišli za mnou, že (potřebují pomoc). Například přišli policajti a ta žena, která říkala, že to je můj manžel. To nebyl její manžel, zemřel v tom nějakým (asi koncentračním táboře). Ona dostala od něj, jako od svého manžela, doklady. Tak říkala: ‚Tady mého manžela propustili, tak já můžu pomáhat. Tak já jsem si vzala tohoto muže,‘ že to je její manžel. A oba dva přišli z Polska do Slezska. A počítalo se za vlastního manžela. A vědělo se, že její manžel zemřel. Tak přišli. A přihlásili jsme ho (na faře). A policie něco se dozvěděla od lidí, že to byl podvod. A přišli k soudu. A já jsem hovořil s panem soudcem. Říkám: ‚Prosím vás, stalo se to tak a tak.‘ A tak jsem to zařídil. A soudce řekl: ‚Dobře, dám mu nejnižší trest.‘ Místo půl roku dostal týden žaláře a ona také. No a teď aby to on odseděl. Ale než odseděl, říkám: ‚A kdo bude krmit krávy? Pane doktore, jednou půjdu dobytek krmit a ten druhý den já nevím kdo.‘ A on říká: ‚Tak to uděláme tak: on přijde na noc domů a přes den půjde sedět manželka. A zase naopak.‘ A tak ten týden nebo čtrnáct dnů odseděli. A tak se tomu advokátovi to zalíbilo, že mám správné myšlenky. A to je takovej maličkej příběh.“ -- „To bylo za komunistů?“-- „To bylo za komunistů.“

„Ne z mé církve, ale byl to Polák, katolík, že ano. Ale jsem to dělal... No zkrátka šel jsem a právě tu rodinu – toho muže (zraněného Poláka) a toho syna jsem zachránil.“ -- „Banderovci je pronásledovali?“-- „Banderovci, ano. To byla lůza. Vy možno jste již něco četla, v té mé knížce jste něco četla. I když někteří ji již měli. Jak jsem zápasil, jak přišli banderovci ke mně hledat. A já jsem měl srdce tak pevné. Říkám: ‚Pojďte hledat.‘ Ve třetí místnosti ležel ten raněnej... A pak když přišli zase Sověti, tak jsem ty lidi (banderovce) zachraňoval a poslal jsem je do (Československa). Nejvíce Židů a Poláků – jsem pomáhal.“

„A hledali u vás třeba Němci taky někdy?“ -- „Němci ani tak nehledali. Ale přišel, já jsem měl takové štěstí, že přišel Němec a věděl, že jsem proti komunistům. Tak se mnou byl. A zvlášť že jsem se staral o lidi. Ale nevěděl, o které lidi. Ale pak řekl, že jsem pomáhal Židům. A já říkám: ‚Židům? Lidem jsem pomáhal!‘ ‚Ne, Judům!‘ Já říkám: ‚Judy já neznám. Ale já znám lidi.‘ Čech, Polák, Ukrajinec. Ti Ukrajinci zabíjeli svoje lidi, protože chtěli mít Ukrajinu čistou jak slzu. Tak vždycky mně to dopadlo dobře.“

„A jel jsem na Ukrajinu, do Kupičova. Tam jsem byl osm roků, přes ty nejtěžší věci, když začala ta (válka). V 1937 jsem nastoupil a od 1937 do 1943 jsem pracoval v těžkých způsobách. Tehdy byli Ukrajinci – banderovci. Možná, že jste to slyšela... No, já v té době jsem pomáhal lidem – jako kazatel, ale také jako člověk. Lidem, komu jsem mohl pomoct, tak jsem pomáhal. Byli to židovská rodina, Poláci, protože banderovci, to byli Ukrajinci. I Rusa jsem schovával. A vždycky mně to dobře dopadlo. Tak dobře dopadlo, že dnes se tomu divím, že jsem to všecko mohl vykonávat.“

„Jak padl komunismus v roce 1989, jak skončil komunismus, jak jste to prožíval? Třeba jak byly ty demonstrace a tak.“-- „No, já jsem měl radost, protože vím, že už po mně nepůjde žádnej, zavřít nemají zač.“-- „A kázal jste potom zase, působil jste zase jako kazatel?“ -- „Ano, do devadesáti tří let. Tehdy jsem měl nohy zdravý. A teď mám nemocný.“