Lilly Štěpánová

* 1917

  • „Že by někomu ubližovali, to ne (kápové). Akorát mě zavřeli. Zavřeli mě, a to totiž, když muž nastupoval do toho transportu, tak jsme měli okna na té ubikaci a ty vedly k nádraží. Tam, co jezdily ty vlaky. Já jsem ho chtěla ještě vidět, tak jsem otevřela to okno a volala jsem na něj. Oni to dole slyšeli, tak pro mě přišli nahoru, že se to nesmí, a já jsem se s nimi začala prát, ať mě nechají, že ho chci ještě vidět. Oni mě sebrali a zavřeli do vězení. To nic nebylo, já tam byla asi jednu noc. Pak mě zase pustili, ale byla jsem tam. Věděla jsem, jak to vypadá.“

  • „My jsme na to nereagovali (na emigraci). Říkali jsme, že pokud je rodina pohromadě, tak je všechno dobrý. Potom později se rozhodl jeden bratr, že by šel do Izraele, přihlásil se někde. Ten druhý měl v Anglii dívku, s kterou předtím chodil. Tak ten chtěl do té Anglie. Šel si na nádraží pro lístek na vlak a v tu ránu, ten den právě, spadla klec. Skončila možnost emigrace. A ten do Izraele se také nedostal, protože všechno skončilo tím určitým datem. Tak jsme zůstali pohromadě. Když začaly ty transporty, tak jsme si řekli, že to uděláme tak, aby s každou rodinou šel nějaký mladý člověk. Ještě jsme měli plno příbuzných. Oba dva bratři se oženili, takže s rodinami těch žen šel každý z nich. Jeden šel s našimi a druhý s rodinou té ženy. Mysleli jsme, že tak bude o všechny postaráno, že tak si budou nápomocní.“

  • „To jsme se dozvěděli (co je Osvětim) až potom, co začali přijíždět nějací lidé z Prahy. Ti nám vyprávěli, co je dál. Že tam je Osvětim. To my jsme vůbec netušili. Vlaky z Terezína sice jezdily přímo do Polska, ale co je to Osvětim, jsme nevěděli. Tenkrát odváželi 3000 mladých mužů. Jeli do neznáma. My jsme, jako jejich ženy, zůstaly v Terezíně. Tak jsme šly a řekly, že pojedeme za nimi, že budují nový tábor, že tam chceme být s nimi. Naštěstí jsme měly takovou moudrou vedoucí, která řekla: ‚Neblázněte, vždyť už je nikdy neuvidíte.‘ Tak jsme se nepřihlásily a zůstaly v Terezíně. Některý. Některý, který ještě měly rodiče nebo příbuzné, tak s nimi šly. Ty už jsme nikdy neviděly. Pak tam byla skupina 100 děvčat, která měla nahradit ty muže. Takže my jsme dostávaly tu práci, co by bývali dělali muži.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Kozolupech, 20.10.2007

    (audio)
    délka: 01:21:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dokud je rodina pohromadě, je všechno v pořádku

Lilly Štěpánová
Lilly Štěpánová
zdroj: Ilustrační foto ze sbírky Post Bellum

Lilly Štěpánová, rozená Bendová, se narodila 29. 10. 1917 v Kozolupech v židovské rodině. Rodina, kde kromě Lilly vyrůstali její dva bratři, se později přestěhovala do Prahy. Otec provozoval obchod s galanterií. Lilly mezi válkami studovala gymnázium, ale kvůli špatné finanční situaci rodiny nemohla studium dokončit a začala pracovat v kanceláři. I po zhoršení politické situace se rodina rozhodla zůstat v Československu. Těsně před vznikem Protektorátu se Lilly vdala, díky tomu nebyla transportována se svou rodinou. Rodiče i bratři byli transportováni do Lodže, kde zemřeli. Lilly s manželem odjela do ghetta v Terezíně v roce 1943. Její manžel byl v říjnu 1944 deportován do Osvětimi a zahynul v Dachau. Lilly se v Terezíně dožila konce války. Po osvobození žila v Jílovém u Děčína, později v Praze a nakonec v rodných Kozolupech.