Ivan Staněk

* 1954

  • „Připravil jsem si ze střechy zahrádku, kterou jsem připevnil mezi přední okno, a zasunul dva konce zahrádky mezi blatník a přední kapotu. Vytvořil jsem tak obrněný vůz, který měl úlohu, kdyby se nepovedlo podjet závoru. Trubku, kterou jsem měl uschovanou v kufru na povolení pneumatik nebo kol, jsem šikovně uřízl do úhlu 55 stupňů a připevnil jsem ji mezi zahrádku, která byla spuštěna před přední okno, na přední kapotu. Po rozhodnutí, že vyjedeme, bylo to o půlnoci mezi 14. a 15. červencem 1983, jsem v mlze, v noci, za chodu motoru sjížděl k budově mezi Klagenfurtem a jugoslávskou hraniční čárou. Při přiblížení k tomuto objektu nebylo vidět na krok a jel jsem celou dobu s otevřenými dveřmi po bílé čáře, abych kontroloval, kde jsme. Jak jsem uviděl světla budovy, okamžitě jsem zařadil dvojku. Děti seděly vzadu mezi manželkami, celé zadní sedadlo jsme přikryli dekou, Jarda si vzal koženou rukavici, kdyby bylo potřeba prorazit rozbité okno. Můj plán, že závoru podjedu, se zdařil. Létaly jiskry, závora ohnutá, ale vůz zůstal neporušený. Vyndali jsme šedivé pasy a požádali o politický azyl.“

  • „Na zahrádce, která byla na střeše, jsem si vezl windsurfingové prkno. Ale ta zahrádka nebyla normální, byla kouzelná. Měla v sobě zavařené peníze, které jsme potřebovali do začátku v nové zemi. Ty peníze ale dělaly jiný zvuk, a proto pouze jeden člověk věděl, že uteču. Byl to můj bratr, který má absolutní sluch a uměl poznat, jestli ta trubka něco obsahuje, nebo ne. Tehdy celníci měli velké zkušenosti, co lidé mohou provézt. Podařilo se nám trubku vyndat a zavařit do ní peníze a ostatní trubky jsme vyvážili nastřihanými novinovými papírky ve stejné váze. Zahrádka byla také spekulativně vymyšlená pro záchranu našeho vozu, aby se dala použít jako tank při průjezdu hranicemi. Tenkrát můj idol James Bond dělal neskutečné věci ve všech filmech, a tak mi uvedl myšlenku, že bych mohl projet závorou jako on. Jeden večer, když jsme chtěli zvolit tuto možnost, jsme našli přechod pod Klagenfurtem.“

  • „Celníci dali avízo jugoslávským policistům, kteří přijeli šestistovkou fiátkem a měli nám provést eskortu k maďarským hranicím. Ukázat nám cestu, abychom se opravdu vrátili, neuskutečnili další pokus. Dostal jsem zpět klíče od vozu a musel jsem policii následovat k hranicím, ale porovnal jsem si rychle možnosti našeho a jejich vozidla a zjistil jsem, že nám stačit nebudou, a tak jsem hned po padesáti kilometrech zaječil. Dostal jsem se na jinou silnici, oni začali následovat mě, ale vyhrál mercedes, který jel o mnoho rychleji. Utekl jsem zpět k hranicím, to už bylo den před naším odjezdem.“

  • „Měli jsme v kapse ještě jednoho trumfa, což bylo představení se rodině v severní části Jugoslávie, která nám byla doporučena právě tím kanadským příslušníkem [českým emigrantem, tchánovým přítelem]. Tam jsme přespali a oni nám řekli, co se děje v jejich zemi, doporučili nám, že nejschůdnější cesta bude koupit si v Záhřebu cestovní vízum do Rakouska. My jsme to udělali a za finanční poplatek jsme si obstarali čtyři víza. Když jsme s tímto razítkem a doložkou do našich šedivých pasů dorazili na hranice, celníci nám doložky sebrali a označili nás jako členy skupiny, která chce zůstat v zahraničí. Proto jsme byli vyslýcháni, sebrali nám auto a byli jsme tam drženi celý den.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 03.05.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy nebudu emigrace litovat, každý člověk by měl využít své schopnosti a předat společnosti, co v něm vězí

Ivan Staněk, dobový portrét
Ivan Staněk, dobový portrét
zdroj: Contemporary photo of Ivan Staněk

Ivan Staněk se narodil 18. května 1954 v pražském Podolí do umělecké rodiny - maminka byla designérkou tehdejšího Centrotexu, tatínek Stanislav Staněk byl malíř. Také Ivan se chtěl vydat na uměleckou dráhu, tehdejší komise, která rozhodovala o registraci u Českého fondu výtvarných umění, mu ale činnost ve svobodném povolání neumožnila. A tak se zrodila myšlenka na emigraci. Společně s manželkou a synem, přáteli a jejich dcerou odjeli v roce 1983 jedním vozem na dovolenou do Jugoslávie. Na cestu dostali pouze šedivé pasy, se kterými směli jet jen přes socialistické země. Přes Slovensko a Maďarsko přijeli do bývalé Jugoslávie, odkud se chtěli dostat do Rakouska. K cestě za svobodou jim dvakrát pomohl Mercedes 220, poprvé při úprku před jugoslávskou policií, podruhé to byla speciálně upravená zahrádka, ve které byly nejen zavařené peníze, ale po malé úpravě sloužila jako beranidlo při podjezdu nebo proražení závory. O půlnoci, bez zapnutých světel a v mlze sjížděl Ivan Staněk opatrně k hraničnímu přejezdu. Plán se zdařil, létaly jiskry, závora byla ohnutá, ale vůz zůstal neporušen. Po průjezdu hranicemi požádala skupina o politický azyl. Z Rakouska odletěli do USA, kde se stal Ivan Staněk úspěšným designérem.