Radost, optimismus a aktivita
Stáhnout obrázek
Ludmila Kubíčková, dívčím jménem Třesohlavá, se narodila 4. června 1928. Tatínek Karel Třesohlavý pracoval v Čeňkově u pecí. Maminka s babičkou se staraly o domácnost, dvě děti, slepice a jednu krávu. Ludmila dojížděla z Bratkovic do Příbrami, kde chodila do měšťanské školy. Po jejím absolvování v roce 1943 našla místo v příbramské cukrárně u Tůmů. Vzpomíná na strach z náletů a cesty do krytu, nálet hloubkařů na vlak. V roce 1945 nastoupila na rodinnou školu pro ženská povolání. Po škole nastoupila jako švadlena v Praze-Jinonicích u Olgy Černovské ve výrobě módních a kožených předmětů. Malou firmu s pěti zaměstnanci komunisté po únorovém převratu znárodnili. Zaměstnance zařadili pod výrobní družstvo Plastex Praha v Michalské ulici. Ludmila z části dojížděla do Prahy a z části šila doma. Seznámila se svým budoucím manželem Josefem Kubíčkem, který během základní vojenské služby vedl kuchyni kasáren zřízených v hlubošském zámku. Odešla z Plastexu a začala šít šatičky pro panenky v podniku Hamiro. V roce 1951 slavili s Josefem Kubíčkem svatbu. Bydleli u Ludmiliných rodičů a všichni dobře vycházeli. Syn Petr se jim narodil v roce 1960. Po mateřské se pamětnice nechtěla do Hamira vracet a našla si místo uklízečky v důstojnické ubytovně na Zdaboři. Pracovala od pěti hodin ráno do půl dvanácté. Na pracovní dobu si zvykala dlouho, ale alespoň byla brzo doma a mohla se postarat o syna, tatínka a domácí zvířectvo. Pracovala jako uklízečka osmnáct let až do penze. Manžel pracoval v koněpruské vápence, odjížděl v pondělí a v pátek se vracel. Jako vyučený řezník a uzenář často chodil o víkendech zabíjet. V roce 1965 si koupili malý domek a v něm Ludmila s manželem žila až do jeho smrti v roce 2009. Poté odešla do domova pro seniory a je v něm spokojená, sama se doma bála, miluje společnost a ráda si popovídá.
