Jana Eliášová

* 1947

  • „V Příbrami se stavěl a dokončoval kulturní dům. Byl oplocený, protože Příbram stavěli muklové, a my jsme se na to dívaly z okna a občas jsme to se sestrou komentovaly takovým rádoby vtipným způsobem, jako že to by mě zajímalo, co ten chlap udělal a koho okradl a koho zavraždil, a vůbec mi nedošlo, že to pro našeho otce muselo být hodně těžké, protože on věděl přesně, kdo tam je, protože ti političtí vězňové měli na zádech nebo na rameni červený trojúhelník. Musel poslouchat ty hloupé řeči, ale protože když ho pustili, tak každý vězeň musel podepsat mlčenlivost pod pohrůžkou, že pokud někde něco řekne, i doma, tak se vrátí zpátky do kriminálu, tak náš otec mlčel jako hrob.“

  • „To, že se něco děje, jsme zjistili až za týden. To už jsem pracovala, a protože jsem pracovala jako ředitelka mateřské školy, tak nás svolali na poradu a tam nám důrazně sdělili, k jakému záškodnickému činu došlo, jaká je to tragédie pro celý národ, že ta praštěná ošklivá socha [Klementa Gottwalda na náměstí v Příbrami] vyletěla do vzduchu. Což nás dost pobavilo a měli jsme myslím téměř všichni dost práce s tím, abychom zachovali vážnou tvář.“

  • „Tatínek byl sirotek, měl jenom sestru, o dvanáct let starší, a ta jediná celé moje dětství věřila a věděla, že táta je nevinný. Když jsme tam jezdily na prázdniny, tak nastala taková komická situace. Teta nás načančala, načesala, vyrazily jsme do města a došla s námi k takovému pseudozámečku, a to byl ten areál, kde jsme předtím žili, a u toho byla ta továrnička, veliká dílna a pila, a vždycky říkala, děvčata, nebo panenky, nebo holčičky moje, toto je vašo. Tam byla cedule červeně namalovaná, kterou bolševici vždycky přebílili, ale ta červená barva byla nějaká úžasná, protože vždycky časem prorazila, a tam bylo napsáno: Stolné a nábytkové truhlárstvo Jan Ryňák.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Skalice, 31.01.2018

    (audio)
    délka: 38:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život mě naučil nelpět na věcech a nehromadit je

Jana Eliášová za mlada
Jana Eliášová za mlada
zdroj: archiv pamětnice

Jana Eliášová, rozená Ryňáková, přišla na svět 22. srpna 1947 v Humenném na Slovensku jako druhé z dvojčat. Její maminka Milada byla mzdová účetní a tatínek Jan Ryňák vlastnil v Humenném pilu a továrnu na výrobu nábytku. Tu mu komunisté po převratu v roce 1949 zabavili a jako kapitalistu ho odsoudili k mnoha letům vězení. Trest mu nakonec změnili na deset let nucených prací. V důsledku toho se rodina stěhovala po celém Československu. Jana Eliášová trpěla střídáním bydliště a škol, špatně se začleňovala a neměla kamarády. V rodině se navíc o otcově trestu nemluvilo a pravý důvod neustálého stěhování se pamětnice dozvěděla až v dospělosti. V roce 1959 přišla rodina do Příbrami, kde otec pracoval na uranových dolech. Jana Eliášová vzpomíná na výstavbu příbramského sídliště a kulturního domu politickými vězni. Kvůli třídnímu původu nesměla studovat na gymnáziu (tehdy střední všeobecně vzdělávací škole), a šla tedy na střední zemědělskou školu do Březnice. Později dokončila maturitu a tříletou pedagogickou nástavbu v Praze, učitelství pro mateřské školy. Umístěnku dostala nejprve do Dobříše, po mateřské dovolené se stala ředitelkou mateřské školy v Ouběnicích. Přes svého muže, který byl jazzman, se dostala k pražskému disentu. Společně šířili v Příbrami Chartu 77 a samizdatové Lidové noviny. V roce 1989 se zapojila do příbramského Občanského fóra. Dnes žije ve Skalici u Dalekých Dušníků.