Emílie Horáčková

* 1964

  • „Můj otec byl český Rom, v roce 1939 je sebrali a deportovali. Nevím, jestli byl v Letech, ale mám záznamy, že byl v Osvětimi, kde jako jediný z příbuzných z jeho rodiny přežil. A v Osvětimi, v době z třetího na čtvrtého srpna, kdy tábory likvidovali, byl jako dvanáctiletý převezen do Buchenwaldu a Dachau. A v Dachau byl osvobozen. Nějakou dobu vyrůstal v sirotčinci, pak v nějaké rodině a potom se už jako dospělý vrátil. On se jmenoval Horáček, stejně jako já za svobodna – já mám pořád svoje jméno původní. Jeho rodinu jsem vůbec nepoznala, protože většina z nich zůstala v plynových komorách nebo zemřela na nějaké nemoci. Takže jediný on jako dvanáctiletý - a mám k tomu doklady - se vrátil.“

  • „Při pádu komunismu v osmdesátém devátém jsme s manželem dělali oba na železničním stavitelství a všichni jsme se z toho, co se dělo, radovali. Všichni jsme si mysleli: nová doba, jedeme! Pan Ščuka začal tyhle věci, vedl to, byl chytrý, byl právník, měl zkušenosti. Kde to vzniklo? Po devadesátém začaly upadat pracovní možnosti, přicházeli Ukrajinci, kteří pracovali za menší mzdu a načerno, Romové už neměli práci. Upadalo to. To bylo pro ně to nejhorší, co může být, že jim vzali krumpáč a lopatu. A v devadesátém třetím, když se rozpadlo Československo, přišel plán nás znova vysídlit na Slovensko. Udělali takové podmínky, aby je Romové nesplňovali, a chtěli nás násilnou formou deportovat. Já jako občan České republiky, i když jsem se narodila v České republice a moje matka od dvanácti let žila v Praze, kde měla trvalé bydliště, přesto jsem i já měla co dělat, abych tu mohla zůstat. Nikdy jsem nežila na Slovensku, moje děti byly české a narodily se v Praze, přesto jsem i já musela žádat o vyvázání ze Slovenské republiky.“

  • „Po revoluci, kolem roku 1991, 1992 jsem začala pátrat. Došla jsem v Praze na centrální evidenci obyvatel, kde jsem si dala žádost, zaplatila poplatek a čekala. Potom jsem napsala na Českou správu sociálního zabezpečení, napadlo mě hledat ho pod jeho rodným číslem. Pak jsem napsala na ministerstvo vnitra, taky na ministerstvo zahraničí a čekala jsem. Pak mně posílali různé informace, kam se obrátit, tak jsem napsala do Osvětimi, čekala jsem hrozně dlouho, pak na český archiv a čekala jsem asi tři roky. Z Osvětimi jsem nakonec dostala jednu část informací, kde uvádějí, že tatínkova rodina umřela a že on jediný se zachránil. Je tam uveden můj dědeček Eduard Horáček a píše se tam, že otec byl převezen z třetího na čtvrtého srpna do Dachau a potom do Buchenwaldu. Napsala jsem do německé televize, něco jako Pošta pro tebe, že ho hledám, myslela jsem si třeba, že žije v Německu, že třeba emigroval. Pak jsem byla na ministerstvu zahraničí, u Pražského hradu, odkud mi napsali cestu, jak emigroval. Do Rakouska, pak do Itálie, pak se vrátil zpátky do Německa, že tam pobýval nějaký léta a dali mi jeho poslední adresu. Tak jsem nelenila a napsala mu dopis.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mimoň, 31.05.2016

    ()
    délka: 
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už jako malá jsem pomáhala Romům a měla ambice jejich situaci změnit

Emílie Horáčková, polovina 60. let
Emílie Horáčková, polovina 60. let
zdroj: Pamět národa - Archiv

Emílie Horáčková se narodila v Praze roku 1964. Její otec byl původní český Rom, který přežil koncentrační tábory. V roce 1968 však emigroval a paní Emílii se jej od dětství nepodařilo kontaktovat. Její matka, slovenská Romka, si vzala olašského Roma, se kterým měli další děti, a Emílie vyrůstala v rodině svého strýce. Brzy se osamostatnila a založila vlastní rodinu. V šestnácti se jí narodila první dcera, po dvou letech syn. Krátce poté dostala společně s partnerem a dětmi byt čtvrté kategorie na Arbesově náměstí v Praze a začala pracovat jako uklízečka pro OPBH. V roce 1996 se v reakci na sílící útoky pravicových extremistů přestěhovala z Prahy do Mimoně. V dospělosti vystudovala obor sociální pracovník v prostředí etnických minorit na Evangelické akademii v Praze. Působila dvanáct let jako terénní sociální pracovník v Mimoni pro organizaci Člověk v tísni. Kandidovala na kandidátce Strany zelených v Libereckém kraji za Stranu rovných příležitostí (SRP). Je členkou romské ženské skupiny Manusha. Žije v Mimoni.