Arnošt Runčík

* 1943

  • „Já jsem se o tomhle vlastně dozvěděl mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno. Přiběhla sousedka k nám a povídá, že nás obsadili Rusové. Jsme koukali co, a ona, že volali, ona dělala v Preciose, a tam byla věznice, tak jí volali, aby nechodila do práce. A my jsme se podívali z okna, měli jsme výhled na Zeyerovu ulici a Zhořeleckou, a viděl jsem, že Zhořeleckou ulicí projíždějí tanky. Tak jsem si říkal: ‚Prokristapána, to snad něco je.‘ První, co mě napadlo, jsem vzal vojenskou knížku a vrazil si ji do kapsy, protože jsem si myslel, že budeme muset rukovat, a jel jsem do LIAZu. Měl jsem skútr tenkrát, tak jsem jel do Rýnovic do práce, tam jsem přijel, tam humbuk kolem toho. Brácha Zdeněk byl ještě doma. Poslouchalo se rádio, a že v Liberci se střílí. Tak jsem se sbalil z práce a odjel jsem do Liberce. Tak jsem se do toho všeho tak nějak... protože Zdeňkovi se to stalo okolo čtvrt na devět a já jsem tam byl tak nějak po deváté hodině, kolem půl desáté. Šel jsem Pražskou nahoru a potkal jsem jednoho známého a on povídá: ‚Zdeňka zasypalo podloubí.‘ Tak jsem byl vyděšený, tak jsem letěl nahoru, pak do nemocnice. No, ale to nebylo ono, ale až že ho tam zastřelili, to byl chaos a do toho chaosu jsem přišel.“

  • „Rok nám nevydali urnu, mohli jsme pohřbít až za rok. Zničili nám pomník, estébáci za mnou jezdili do LIAZu, abych dal souhlas, protože máma je vyhnala, abych dal souhlas na upravení pomníku, protože my jsme měli na pomníku napsáno: '21. srpen 1968, Nedej zapomenout' a vlaječku. Tak estébáci furt, ať dáme souhlas, že už mají rozhodnutí prokurátora. Já jsem povídal: ‚Když máte rozhodnutí prokurátora, tak proč chodíte za mnou? Dělejte, co uznáte, ale já souhlas na to nedám.‘ Tak před 21. srpnem 1969 na pomníku všechno zničili, odrbali to všechno. To si nás zvali na radnici, mámu, že nesmíme klást kytky k radnici. To potom vidlemi stejně házeli jak hnůj na vozíky a odváželi to. Že nesmíme provokovat. A to bylo rok co rok takhle vždycky, u hřbitova hlídkovalo, přešlapovalo pár šoumenů od nich. Pak chtěli na mně, abych vrátil úmrtní list, protože na tom úmrtním listu bylo napsáno: 'Zastřelen neznámým vojákem okupační armády'. Tak to se jim nelíbilo, tak jsem řekl, že ho nemám.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 04.02.2022

    (audio)
    délka: 45:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do hrobu jsme mohli Zdeňka uložit až za rok. Nechtěli nám vydat urnu

Arnošt Runčík na maturitní fotografii, 1962
Arnošt Runčík na maturitní fotografii, 1962
zdroj: archiv Arnošta Runčíka

Narodil se 13. listopadu 1943 ve Vsetíně, kde jeho otec pracoval ve zbrojovce. V roce 1944 Němci otce zatkli a uvěznili v Brně, domů se vrátil po osvobození se silným zápalem plic a v říjnu 1945 zemřel. Jeho matka odešla v roce 1946 za prací do Jablonce nad Nisou, pamětníka vychovávala v Pardubicích teta se strýcem. V roce 1949 se mu narodil bratr Zdeněk z druhého manželství jeho matky s Františkem Dragounem. Rodina pak žila společně v Liberci, kde pamětník vystudoval dvanáctiletou střední školu. Po ní byl přijat na vojenské Vyšší letecké učiliště v Košicích, které musel po třech letech kvůli kolizi při přistání opustit. Od roku 1965 pracoval v LIAZu v Jablonci nad Nisou - Rýnovicích. Ráno 21. srpna 1968 zastřelil neznámý sovětský voják jeho bratra Zdeňka Dragouna, který fotil z lešení na liberecké radnici průjezd okupační armády. V roce 1975 nastoupil jako technik do Parku oddechu a kultury, později se stal vedoucím, a přitom působil jako soudní znalec v oboru strojírenství, ekonomika a technický stav lunaparků. Soudnímu znalectví a odhadům se věnuje dodnes. V roce 2022 žil v Liberci.